„Drž se, mám tě rád.”
Jedoucí šalinou vidím spoustu různých tváří. A všechny z nich mají nějaké trápení. Jaké je trápení, když jste milovali a nenáviděli jednoho ze svých rodičů, který odešel? Nedá se popsat. Musela jsem si na to vzít týdenní pauzu.
„Máme se na to připravit, prý dneska během dne.”
Už jsme to nestihli. V umělém spánku zemřel a nic jsem mu nestačila říct. Nestačila jsem na něj ani promluvit, aby věděl, že jsme na něj ani jeden z nás tří nezanevřeli. Zanevřel on na nás?
Bylo to těžké. Moc těžké. Dva lidé, kteří se později stali rodiči, se začali odcizovat. Taťka pil a mamka se vztekala. Přesto spolu zůstali a nechali nás si to užít s nimi. Viděla a slyšela jsem hodně věcí. Když si mamka později našla milence, byla jsem svědkem toho, jak se taťka stává ze zoufalství a z chlastu naprostým hovadem, které neví, co dělá.
A dnes jsem si uvědomila, že už mu nikdy nic nepovím. Nikdy mu neřeknu, že jsem mu odpustila. A že je mi líto, že měl svůj způsob řešení jako každý člověk, ale že ho chápu. Že se na něj nezlobím, že to líp neuměl. Naopak. Že je mi líto, že na konci až příliš trpěl nemocí, na kterou není lék. Dát ho jemu, dát ho sobě a všem, kterým chcete pomoct a zároveň víte, že nemůžete.
„Drž se, mám tě rád.”
Pomohlo mi slyšet ta slova. Mít vedle sebe člověka, kterému se můžu vyplakat v náručí, kterému můžu říct, že mě to bolí o to víc, že si z toho našeho vztahu pamatuju jen málo hezkého. Přesto to málo stojí za to uchovat. Proto když jsem si vystavovala fotky, opět se mi zakalily oči a nadávala jsem sama sobě, že se vždycky musí něco stát, aby člověk pochopil… Jenže pak se člověk po bolesti musí smířit s tím, že i kdyby žil, ten vztah by už nikdy nešlo obnovit. Kdyby nebyl nemocný, tak možná… Snad? Ale jsou to jen kdyby…
Kdybych za ním víc chodila, kdyby se s mamkou nehádali, kdyby nepil, kdyby nebyl tak často pryč – nicneříkající kdyby, která neovlivní to, jak je to teď. A jak je to teď, tak to má taky být. Věřím, že teď je šťastný a netrápí se. A snad občas taky letmým dotykem ruky tu bude s námi se všemi. S odpuštěním a láskou, která jen nebyla vždy vidět.
Přestože si to dnes už umím takhle říct, semlelo mě to. Nás všechny. O pár dnů později se mi udělalo špatně, zvracela jsem, měla jsem podrážděný žaludek, ale asi víc než ten, tak nervy. Občas se to valí a člověk to nestihne všechno zpracovat…
Ale o tom zase příště…
