Byl tu odpradávna. Byl, je a bude.
Alkohol uvolňuje. I já jsem díky němu schopná uvolnit se ve společnosti a odzbrojí mě v tom bát se cokoliv říct. Cítím se sebevědoměji. V jistém ohledu by se tedy dalo říct, že alkohol pomáhá.
Ale jsou tu další vhledy, díky kterým alkohol řadím mezi nejhorší životní démony…
Mám otce, který mu v určité fázi svého života dost podlehl. A to přestože měl doma nás, rodinu, se kterou mohl být. Nechtěl. Raději šel za přáteli a bavil se s nimi. Při alkoholu. A vy jako dítě jste nikdy nevěděli, s jakou se vrátí, a marně jste se ptali maminky: „Proč taťka není doma?“
Nejsem jediná, na kom se to podepsalo. Moje sestra to asi odnesla ještě víc než já a to právě proto, že už dítě nebyla a vše si dobře pamatuje… Obdivuju ji.
Je to těžké snášet jako partner i jako dítě. I coby dospělý. Ale nebolí. Už ne…
Velmi nedávno jsem slyšela příběh dalšího slavného herce, který mu zřejmě dost propadl. Díky němu ho zřejmě opustila i žena, se kterou má děti a roky soužití. A mě se to v tu chvíli nějak dotklo… Bylo mi ho líto…
Proč? Protože ten člověk závislý na alkoholu má kolikrát své „noční můry“, kterých neví, jak se zbavit. Nebo to většinou bývá daň za něco. Daň za talent? Za genialitu? Za úspěch? Či frustrace? Snaha zapít své vlastní neštěstí.
Jenže kdo vám pak vrátí ty možné společně strávené chvíle? Nikdo…
A tak se kolikrát z toho určitého bloku také bojím, co člověk může udělat, když je opilý. Kam až to může zajít? Co ženy kolem, které život berou stejně nezávazně?
Bojím se, co si jsou lidé kolem schopni navzájem vzít. A čekají, že je to udělá šťastné…
Ale já věřím. Věřím, že co zaséváme, to se nám vrací, věřím na lásku, věřím na věrnost, věřím na přísahu, věřím mému muži…
