Jeden můj známý nedávno prohlásil, že je dobře, když se o tématu domácího násilí mluví a píše. Jen ho velmi mrzí, že je to vůbec potřeba.
Jsem maminkou a autorkou knihy Cesta ze dna vzhůru. Knihy, která mapuje příběh domácího násilí od samého počátku. Snaží se popsat a vysvětlit psychologii stavu, do kterého se postupně, pozvolna oběť domácího násilí dostává. Zároveň se v knize snažím poukázat na varovné signály, které by nikdo neměl přehlížet. Pokaždé, když nad nežádoucím chováním partnera mávnete rukou, utahujete si pomyslnou smyčku kolem vlastního krku.
Při psaní knihy jsem měla tu možnost seznámit se s úžasnou ženou, která se problematice domácího násilí věnovala, co by kriminalistka, dlouhých třináct let. V závěru knihy tak mohou ženy, ale i případní muži, čerpat z jejích dlouholetých pracovních zkušeností a praktických rad, které vám můžou doslova zachránit život. A protože je to žena, která chce skutečně pomáhat a něco změnit, najdete na ni v knize i kontakt, abyste se na ni mohli v případě potřeby kdykoliv obrátit. Ať už sami nevíte jak dál, nebo se v podobné situaci ocitl někdo vám blízký a vy mu chcete pomoci.
Od lásky k nenávisti…
Vdávala jsem se, tak jako většina z vás, z lásky. Nikdy by mě nenapadlo, že ten, komu jsem řekla své „ANO“ v dobrém i ve zlém, komu jsem věřila, že spolu vybudujeme krásnou a spokojenou rodinu, se stane mým největším nepřítelem. Z počátku nic nenasvědčovalo tomu, že by v našem vztahu měly být nějaké větší problémy. Rozuměli jsme si, měli jsme podobné názory a plány do budoucna.
Všechno se změnilo zhruba po dvou letech, kdy jsme si pořídili byt na hypotéku. Já byla tehdy na mateřské dovolené, která činila 3500 Kč a veškerá finanční tíha tak padla na mého muže. Ten takový tlak neustál a začal hrát na automatech. Naše finanční situace se rapidně zhoršovala a on se propadal do stále většího bahna. A bohužel spolu s ním i celá naše rodina. Hádky a krádeže se tak staly běžnou součástí našeho života.
Situace začala být závažná, byl schopen utratit veškeré naše společné peníze. Styděla jsem se přiznat rodičům, okolí, v jaké jsme situaci. Jediný, kdo věděl o tom co se u nás doma děje, byla má nejlepší kamarádka Pavla. Ta mi také pomáhala, abych dokázala každý měsíc vůbec nějak vyjít.
Nabádala mě, abych manžela opustila, ale já stále chtěla věřit tomu, že se změní. Byla jsem mladá a velmi, velmi naivní. Lidé se nemění, ne kvůli vám, ne proto, že vy to tolik chcete. Ne proto, že vy víte, že je to pro jejich dobro.
Kdo sám NECHCE, neudělá nic.
Neprojde žádnou změnou, i kdybyste se vy rozkrájeli. Ale to jsem já tehdy nevěděla a ani vědět nechtěla. A když mi dnes někdo řekne, že se změní, upřímně se tomu zasměju. Ne snad, že bych byla zlá, nebo to dotyčnému nepřála. Ale dokud v sobě ten někdo nenajde opravdu silný důvod, proč by se změnit měl nebo chtěl, neudělá vůbec NIC. A pokud vy takovému člověku uvěříte a budete mu, stejně jako já tehdy, dávat do nekonečna novou a novou šanci, dostanete se do kolotoče závislostního vztahu, ze kterého se jen velmi těžce odchází. Pak totiž není „nemocný“ jen ten, který vám ubližuje, ale nemocní jste oba.
Můj manžel také sliboval. Dokonce navštívil psychiatra s tím, že by chtěl celou situaci řešit a rodinu zachránit. Nepomohlo nic.
Netrvalo dlouho a můj muž přidal k automatům i drogy. Nebylo to veselé období. Tehdy už jsem z něho měla opravdu strach. Spávala jsem s peněženkou pod polštářem, abych uchránila alespoň peníze pro děti na plenky a sunar. Ty ze mě však pokaždé dokázal vymámit pod pohrůžkou fyzického násilí, nebo pouhou výhružkou, že bude tak dlouho řvát, dokud neprobudí děti.
Každá situace má své řešení…. pokud najdeme sílu ji řešit.
V té době, hlavně díky mé kamarádce, která mě tehdy opravdu podpořila, jsem v sobě dokázala najít sílu, abych manžela z bytu vyhodila a požádala o rozvod a svěření dětí do své péče.
Dva roky jsem s dětmi žila sama. Začala jsem pracovat a nic nám nechybělo. Po dvou letech jsem onemocněla a hrozila mi hospitalizace v nemocnici. Tehdy jsem požádala svého, už bývalého manžela, o pomoc. Měla jsem pronajatý dům, vlastní auto. Žila jsem spokojeným životem.
On přijel a vypadalo to, že mu rodina opravdu chyběla. Uvěřila jsem mu, že se změnil a že je vděčný, za šanci, kterou díky mé nemoci dostal. Staral se o mě, o děti. Neměla jsem nejmenší pochyby o tom, že by něco nebylo v pořádku.
Realita ale byla jiná. Netrvalo to dlouho a nastalo skutečné peklo.
Vybílené konto, psychické násilí v kombinaci s různým strkáním, ohrožováním, ponižování, vyhrožování. Neustálé hádky, krádeže, stěhování, týrání mě i dětí (jak postupovat v případě úrazu dětí, jak úrazům předcházet a zajistit bezpečí vašich dětínaleznete v článku zde). Návštěvy vařičů drog, dealerů, kterým dlužil peníze. Varna pervitinu v bytě, který byl psaný na mé jméno.
V této době jsem porodila ještě dvě děti.
Možná si řeknete, jak je to možné? Pro Boha, proč neodešla? To byla tak blbá?! Vždycky jsem si říkala, že mě nikdo bít nebude. Nechápala jsem ženy, které jejich partner řezal jako koně a ony i přesto všechno zůstávaly a dokonce tyrana chránily. Pochopila jsem to až na vlastním příkladu.
Psychické týrání není horší nebo lepší než týrání fyzické…
…, jen nezanechává viditelné stopy, se kterými můžete jít na policii. Když sedíte ve vaně plné vody a někdo nad vámi mává zapnutým fénem s otázkou „Bojíš se?“ tak se fakt bojíte. A hodně! Ale jste tam jen vy dva. Žádní svědci, kteří by vám u soudu pomohli. Je to jen slovo proti slovu. A s tím u žádného soudu neobstojíte.
Snažila jsem se situaci řešit, obrátila jsem se na všechny dostupné instituce, ale nikde mi nepomohli. O policejních výjezdech k nám domů neexistovaly žádné záznamy.
Systém je špatný a nepomáhá. I když žena najde sílu a chtěla by od tyrana odejít, mnohdy prostě nemá peníze, nemá kam jít. Do azylového domu vás nevezmou se psem. Ale i přesto všechno jak bláznivě to může znít, žena nedá pryč zvíře, které je součástí rodiny. Přitom by stačilo tak málo. Vybudovat na pozemku azylového domu kotce.
Mozek týrané ženy je takovým stylem života natolik „narušen“, že už si vlastně ani reálně nedokáže uvědomit nebezpečí, kterému čelí ona a s ní případně i její děti. Má doslova vymytý mozek a v něm nastavený mód přežití. Nejde o nic jiného než přežít další den, další hodinu… někdy i minutu.
Nezavírejte nad domácím násilím oči.
Moc vás prosím o to, abyste si neřekli o ženě, která v takovém vztahu žije, že je jen hloupá a nic jiného si nezaslouží. Nikdo na světě si nezaslouží, aby se k němu kdokoliv choval hrubě. NIKDO!
Já sama nejsem ani hloupá, ani si v žádné formě násilí nelibuji. Přesto jsem několik let žila životem oběti domácího násilí. A snad právě proto, že jsem věděla, že by mě většinová část veřejnosti, přátel a známých odsoudila za to, že nejsem dost silná na to, abych tyrana opustila, a dokonce tím vlastně dovolím, aby v takovém prostředí vyrůstaly naše děti, zůstávala jsem. Ale věřte, že když vaší jedinou myšlenkou je to jak nakrmíte a ochráníte samu sebe a své děti, pak skutečně nemáte sílu odejít. Ono totiž není kam. Jen málo žen má to štěstí, že mohou odejít k rodičům, nebo jsou na tom finančně tak dobře, že situaci zvládnou samy.
Pokud se vás jakkoliv téma domácího násilí týká, stáhněte si zdarma e-book Tajemství cesty na http://www.be-inspirated.eu/book/.
Pokud má kniha pomůže jen jedné ženě nebo muži, splní svůj účel.
Pokud se nacházíte v podobné situaci, tedy cítíte se v ohrožení vy i vaše děti, nebo chcete být „jen“ připraveni na nástrahy každodenního života, doporučuji online kurz První pomoc pro děti lektorky Lenky Havrdové.
