Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

avatar
Denisa Sobolová
Vloženo 26. 9. 2021
Líbí se mi

26/9 (Ne)Snesitelná lehkost bytí

avatar
Denisa Sobolová
Vloženo 26. 9. 2021
Líbí se mi
26/9 (Ne)Snesitelná lehkost bytí

26/9 (Ne)Snesitelná lehkost bytí

Dnes to asi bude hodně různorodé povídání…

Přála jsem si být princeznou

Nad svou starou, rozviklanou postelí v mém ještě starším dětském pokojíku visí obrázek Sissi. Zajímavostí přitom je, že z těch nejznámějších (a zároveň mých nejoblíbenějších) sotva jeden princeznovský reálný sen dopadl dobře. Grace Kelly, Diana, Sissi... Co je obdivuhodné, tak to, že je lidé znají dodnes.

Sedím na zahradě, zabalená v županu snažící se nasát nějakou barvu a vyhnat ze sebe ten zákeřnej zánět, co mě postihl asi spíš pod vlivem psychiky. Před sebou mám karty, které jsou hodně, ale hodně nepřehledné a zvláštní. Smutek, žárlivost, neštěstí, štěstí. Štěstí v neštěstí? To je asi celý můj osud…

Začněme takto, narodit jsem se chtěla, to je jasné. V mým životě nebyly vždycky jen chvíle, kdy jsem byla šťastná. Ale dnes můžu říct, že mi moc nechybělo a nechybí. Trpěla jsem vždycky nějakým komplexem, že nejsem dost dobrá, že mě nikdo nemá a nemůže mít za nic rád, že si všechno musím vybojovat a zasloužit. A tak jsem bojovala a bojuju dodnes. Nové spolky si hledám i ve třiceti a stále hledám možnosti, jak začít od znova a už u toho třeba i zůstat, zakotvit.

Jak se stát ikonou

V koutku duše stále truchlím za Belmonda, za starý svět, jak psal někdo v krásném článku o něm, který jsem sice nikdy nepoznala, ale v hlavě ho dost reálně vidím… Všichni říkají, že je všechno možné, tak proč podle toho nedokážu žít?

Celý život čtu o lidech, kteří něco dokázali, stali se hrdinou, hrdinou válečným, hrdinou filmu, divadla, života, lidských srdcí, jak někdo urazil takovou a takovou cestu, a já sama si říkám, že jsem k ničemu, protože já sama neurazila žádnou. Přitom ta moje cesta byla taky těžká, jiná, ale těžká, a stálo mě hodně úsilí být teď tam, kde jsem. Jen to člověk občas zapomene a vidí to jako něco zcela běžného. To by ale neměl.

Mám v sobě čas od času tendence vidět v sobě pramálo potenciálu, málo dobrého. Uvěřila jsem tomu, že nejsem dost dobrá. Lidé skutečného uměleckého zaměření mě nikdy nevzali mezi sebe. A já si vždycky připadala odstrčená, nedostatečná a k ničemu, protože jsem tam zoufale chtěla patřit. Sociální sítě a vliv mnohých, nad kterými mi kolikrát zůstává rozum stát, mi to ještě víc potvrdil. Nedávno mi to potvrdil i mladík, kterému je osmnáct. Byla moje chyba domnívat se, že je tento mladík vyspělý, a že spolu můžeme pracovat na projektu, který mi vlije energii do žil. A také byla chyba domnívat se, že se mi moje karma nevrátí. Jednoho dne přišel s pláčem, že to dělat nemůže, že ho to nebaví. Obrečela jsem to, časem i přijala, vlastně i pochopila a říkala jsem si, že jednou můžeme zajít i na kafé. Nakonec jsem dospěla k názoru, že to, co se mi stalo, je skutečně asi karma. Mně svět neubližuje, dělá mi jen to, co já dělám jemu. Po delší době jsem zjistila, že mě smazal ze všeho, co mohl, ačkoliv jeho poslední slova mluvila o tom, jak mě stále plně podporuje ve všem, do čeho se pustím. Škoda, že ho to zajímat přestalo, ale má na to úplné právo…

Dnes je tak lehké odejít, až je to zbabělé

Nikdy nechci před ničím utíkat, a když něco necítím, chci to říct hned. Ale sama vím, že byly v životě chvíle, kdy se mi to nepovedlo. Například u bývalé kamarádky, nad kterou občas přemýšlím, zdali jí vysvětlovat, proč jsem se odmlčela. Nebylo to hezké a svým způsobem mě to trápí. Asi bych chtěla vědět, co jsem po osmi letech přátelství udělala špatně. Ale to je právě to, že nic špatně neudělala. Jen jsem se změnila a rozhodla jsem se jít jinou cestou potřebující víc podpory, než jaké se mi dostávalo. Necítila jsem s ní tu pevnou půdu pod nohama, co jsem potřebovala, a místo toho jsem měla pocit, že s ní podporuju a obdivuju všechny hvězdy okolo víc než sebe samotnou. Odmlčela jsem se možná právě pro to, že jsem nechtěla ublížit, říct něco, co špatně pochopí a co ji raní, ale místo toho si v hlavě uchovat ty hezké vzpomínky. Nechovat se, že neexistuje, ale že jdou jen naše cesty dál individuálně.

Zkrátka a dobře, už obdivuju i hrdiny všedního dne, ty, kteří jsou schopni každé ráno vstát a dělat svou práci. A co ranní, ale třeba i noční. Kteří jsou schopni vykopnout se z postele, aby šli nakrmit plakající dítě, nebo aby se o ně postaralo, i když jim samotným je zle…

A ne nabubřelý světáky, co si hrají na skromné umělce a přitom absolutně bez zájmu odhodí každého, kdo jim nemůže být v kariéře nijak nápomocný. Jestli jsou konzervatoře, vysoké školy, uličky, ulice a vůbec celej svět prošpikovanej těmito lidmi, pak lidstvo zanedlouho vymře, protože si dost možná nebudeme umět říct ani dobrý den

Místo, kde můžeš psát a diskutovat

Pro možnost vložit komentář musíte být přihlášena.
lenin
lenin 3. 10. 2021

Tleskám

Odpovědět
avatar
Denisa Sobolová 5. 10. 2021

Mockrát Vám děkuji!!

avatar
Denisa Sobolová 29. 9. 2021

Děkuji Vám, dámy!

Odpovědět
hudlenka
hudlenka 29. 9. 2021

Odpovědět
Kahomar
Kahomar 29. 9. 2021

Odpovědět

ŽENY s.r.o. v číslech

3 887
testovaných produktů
101 423
registrovaných inspirativních žen
210 746
vložených hodnocení

Chci odebírat novinky na svůj email.