Zlomené srdce

Mám dobrého kamaráda už od dětství. Trávili jsme spolu spoustu času. Občas jsme se i líbali, ale ani jeden z nás tomu druhému neřekl co opravdu cítí. Já to neřekla i když jsem ho milovala, ale byla jsem si jistá, že to musí vědět. Tak jsem čekala až s tím přijde on. O prázdninách oslavil osmnáctiny, mě bylo sedmnáct a oba jsme měli brigádu. Každý večer jsme se scházeli, sice pořád jako kamarádi, ale já už měla jasno. Budeme spolu žít šťastně až do smrti! Stačí jeden malej krůček a budeme pár  tralala. U nás byla tenkrát  nějaká zábava. Přijela jsem z práce, dala sprchu a běžím si vyzvednout svého vyvoleného. Dneska asi bude ten večer s velkým V.. Otevřela mi jeho maminka, zrovna před chvilkou odešli. Tak to šel asi se ségrou. Přivalím se do hospody a jdu si sednout rovnou k němu, kam taky jinam že jo. A on se zvedá a představuje mi nějakou hubenou bleduli! Nechápu to, ale bolí mě u srdce a je mi tak nějak divně. Je to jeho nová holka? Ani se o ní nezmínil, měla jsem to přeci být já.Dělala jsem jako by nic. Dodnes jsem mu neřekla jak mi tenkrát ublížil. Pořád jsme kamarádi. Mám velkou touhu se ho zeptat, jestli vůbec kdy pomyslel na to, že bychom mohli být spolu. Zatím jsem nesebrala odvahu přiznat se mu. Možná se bojím odpovědi. Co když jsme oba čekali až se ten druhý vyjádří a on to vzdal jako první? Mohli jsme teď být rodina? Až to zjistím, dám vědět