Na internetu se objevuje dnes a denně spousta citátů, myšlenek…, tento “příběh” mě ale opravdu oslovil a věřím, že spousta z vás to bude cítit stejně…
Chlapec s rodiči cestoval každý rok vlakem k babičce na letní prázdniny a rodiče se domů vraceli druhý den stejným vlakem.
Jednoho dne chlapec řekl rodičům:
,,Už jsem dost velký, k babičce bych mohl jet letos sám?”
Po krátké diskuzi rodiče souhlasili.
A tak stojí spolu na nástupišti, loučí se s chlapcem a dávají mu poslední rady, zatímco chlapec opakuje : ,,Ano, vím, už jsi mi to říkal stokrát…!”
Vlak už jede a otec šeptá: ′′Můj synu, jestli se budeš cítit špatně nebo se budeš bát, tohle je pro tebe!”
A něco dá klukovi do kapsy.
Teď je chlapec poprvé ve vlaku sám, bez rodičů…
Dívá se ven oknem, kolem něj chodí cizinci, jsou hluční, vstupují a opouštějí kupé, průvodčí kroutí hlavou nad tím, že je sám.
Chlapec se najednou cítí velmi nepříjemně.
A začíná se bát.
Skloní hlavu, zasune se do rohu sedačky, slzy se mu tlačí do očí…
V tuto chvíli si vzpomene, že mu jeho otec dal něco do kapsy.
Třesoucí rukou vytáhne kus papíru a čte:
′′Synku, jsme v posledním vagónu…”
———
Takhle to v životě chodí. Musíme nechat naše děti jít, věřit jim. Ale vždy jsme připraveni být v posledním vagonu, aby se nebály.
Zůstaneme u nich, dokud jsme naživu….
