VZPOMÍNÁME - Karolina Slunéčková

Dnešní den uplyne 87 let od narození výtečné české herečky paní Karoliny Slunéčkové. Zájem o herectví a divadlo se u ní projevil již v dětství. V rodném Kladně navštěvovala baletní školu a při různých příležitostech veřejně recitovala. Původně se měla stát učitelkou a studovala na pedagogickém gymnáziu. Její stále častější amatérské umělecké aktivity ji však přivedly ke studiu na pražské DAMU, kde v roce 1956 absolvovala na oboru herectví.

Ve stejném roce nastoupila trvalé angažmá v Ústředním divadle československé armády (později Divadlo na Vinohradech), kde zůstala po celou dobu svého uměleckého působení. V divadelní práci také nacházela nejvíce příležitostí k uplatnění svého sympatického zjevu, vřelého projevu a smyslu pro humor v nejrůznějších typech rolí - zejména však v komediálním a konverzačním žánru.

Uplatňovala se také v rozhlase, v dabingových studiích a televizi. Na počátku kariéry vystupovala pod svým vlastním jménem Olga Sluníčková – toto jméno se také na počátku 60. let objevilo i v titulcích několika filmů - v pozdější letech užívala herečka trvale přijaté jméno Karolina Slunéčková.

Její první filmovou rolí byla jedna z postav v adaptaci románu Jana Otčenáška Občan Brych (1958, režie: Otakar Vávra). Filmoví režiséři však bohužel nenašli pro tuto osobitou umělkyni mnoho výraznějších příležitostí. Byla obsazována dost stereotypně převážně do menších komediálních rolí (Ženu ani květinou neuhodíš – 1966, režie: Zdeněk Podskalský, Panenství a kriminál – 1969, režie: Václav Lohniský, Tři chlapi na cestách – 1973, režie: Oldřich Lipský, Parta hic – 1976, režie: Hynek Bočan, Tchán – 1979, režie: Zdeněk Míka, Ten svetr si nesvlíkej – 1980, režie: Zdeněk Míka). Převážně ztělesňovala vitální a eroticky přitažlivé ženy.

Také byla často obsazována do rolí sympatických a dobrosrdečných maminek a tetiček (Anička jde do školy – 1962, Když má svátek Dominika – 1967, Karlovarští poníci – 1971. V pozdějších letech už spíše představovala matky a příbuzné dospívajících mladíků např.: Sny o Zambezi – 1982, Vítr v kapse – 1983, ale snad jen role servírky Máji ve filmu Pomerančový kluk - 1975 poskytovala prostor k vytvoření složitějšího a bohatěji odstíněného charakteru.

V kriminálním žánru obvykle byla ženou, které její trpké životní zkušenosti poskytují prostor k pochopení chyb a poklesků partnerů (např.: Případ mrtvých spolužáků – 1976, Pumpaři od Zlaté podkovy - 1978. Na přelomu 70. a 80. let dostala příležitost vytvořit i ve filmu několik charakterních rolí (Každému jeho nebe - 1981, Má láska s Jakubem – 1982, Poslední vlak – 1982). V tomto období se také častěji objevovala i na televizní obrazovce – v inscenacích i v populárních seriálech (Žena za pultem, Dynastie Nováků aj.).

Nevyléčitelné onemocnění znesnadnilo a předčasně ukončilo její umělecké působení, přesto se své herecké práci věnovala až do konce života. Zemřela 11. června 1983 v Praze.