Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

Michaela Stabrynová
Michaela Stabrynová
Vloženo 20. 9. 2013
Líbí se mi

Světlé zítřky s.r.o.

Michaela Stabrynová
Michaela Stabrynová
Vloženo 20. 9. 2013
Líbí se mi
Světlé zítřky s.r.o.

Světlé zítřky s.r.o.

Najít povolání snů prý vůbec není těžké. Dle mnoha moudrých příruček si stačí své ideální zaměstnání objednat z vesmíru, dostatečně dlouho mumlat před spaním zásadně pozitivně laděné mantry typu „BUDU slavná/bohatý a muži/ženy mi padnou k nohám na povel“ a vizualizovat si sami sebe jako milionáře přehazujícího bankovky vidlemi. Výsledek je prý zaručen.

Jako malá jsem si ze všeho nejvíc přála hrát fotbal na olympiádě. To mi však rodiče celkem rozumně rozmluvili, takže mě o pár let později čekala práva. S ještě teplým diplomem jsem pak nakráčela do banky budovat kariéru v personalistice čili moderně „ejčár“. Červené světýlko vzadu v hlavě alias intuice ale asi mělo dovolenou, protože se vykašlalo na nějaké varování, ba dokonce mě nenechalo ani podezřívavě zavětřit - to když nastoupil ON. Nový šéf s kvalifikací obchodníka s deštěm. A asi i s poruchou čtení, protože bez ohledu na název mé pozice (pro kterou by spousta lidí s klidem zamordovala široké příbuzenstvo) mě pojal jako svou osobní sekretářku. Světýlko mrklo. A poté, co mi tento pán dal za úkol analyzovat, zda se má podepisovat na řádek raději doprava nebo doleva a zda musí k podpisu používat jen modrou propisku, nebo se může rozšoupnout i s červenou, se rozblikalo jako šílené a doslova mě vystrkalo ze dveří - div že jsem vůbec stihla plácnout o stůl výpovědí.

Následně tomu osud (nebo spíše personální konzultant) chtěl, že jsem se stala manažerkou. Libovala jsem si, jakého mám úžasného šéfa (kdo by téměř nezkušenému mláděti odkýval vše, co z něj vypadlo?), ovšem jen do chvíle, než jsem zjistila, že on to asi nebude tak úplně normální chlap. Rád totiž vedl nekonečné monology o svých pocitech, pečoval o sebe víc než kterákoli primadona, měl závislost na luxusních barevných kabelkách (opravdu!) a schůzky nestíhal, protože byl u holiče. A to, prosím, nebyl gay. Světýlko bliklo znova. Hned dvakrát. Pak mě navíc čekalo prozření - aby měl šéf klid a mohl rychle na solárko, pravidelně nasliboval naprosto cokoli celé firmě. Tudíž jste mohli: a) rozdat si to o platnost své verze s kolegy na férovku, b) sklopit uši a ustoupit, c) jako zarytý ateista se modlit, aby ustoupili kolegové, d) mlátit hlavou do zdi, e) utéct. Po fázích a), c), b), d), d), d) zvítězila možnost e)… Ano, práce měla i své výhody - kdy jindy bych se proletěla soukromým tryskáčem nebo mohla příteli podat vyčerpávající přehled o posledních trendech v pánské módě (pravda, zelené kalhoty s červenou kabelkou by asi nenosil)? Když jste však permanentně za pitomce, vše pozitivní má jaksi tendenci rozplynout se v mlze. Navíc ta frustrace, že byl šéf vždy oblečený líp než já…

Intuice mě tentokrát nenechala ve štychu a zavedla mě správným směrem – zpět k dětským snům. Ne tedy k fotbalu (díky!), ale k odvěké vášni kreslit čímkoli na cokoli a oblékat vše od papírových panenek po kočky. Tak jsem se vrhla na módu. A pak na líčení. (No, tak snadno a rychle to nešlo, ale zní to líp…) Tetičky sice lomily rukama a babičky rovnou omdlévaly, ale já místo toho s úsměvem vlekla mnohakilové tašky s oblečením, nadšeně tvořila krásnější obličeje a zapáleně psala o tom, bez jakého laku na nehty rozhodně nemůžete mezi lidi. Kamarádky obdivně vzdychají, když moji práci někde objeví, a ihned by se mnou měnily – pracovat a vlastně se pořád bavit se přece jen tak někomu nepoštěstí. Už ale nevidí ty tuny oblečení, které v igelitkách na mých rukách/krku/zádech pendluje mezi obchody a focením (zkuste někdy parkovat v centru!) nebo nikdy nezažijí tu hrůzu, když zjistíte, že vám modelka jaksi sdělila o dvě čísla menší velikost, než skutečně má (už jste někdy pohledem roztahovali švy a doufali, že bude v ateliéru záclona nebo ubrus, kterým modelínu při nejhorším obalíte?). Taky najednou nemáte chuť si koupit nový hadřík (nebo dva, tři…) každý týden, protože si jich užijete dost v práci. Přes to všechno jsem konečně spokojená. Baví mě usmívat se na celý svět a na dotaz „Jak se máš?“ odpovídat zásadně (a většinou nelhat), že naprosto báječně. Taky odpadly nesmysly typu červená a modrá propiska nebo pátrání na deseti frontách, jak to šéf vlastně myslel. A o to jde. Ale nemyslete si, „ejčár“ jsem jen tak za hlavu nehodila – našla jsem osvícenou šéfku (!), od které se učím jako nikdy předtím. Ale už ne na plný úvazek, volná noha na pár hodin denně je to, o co tu kráčí. Vše je o rovnováze: naštvou vás na projektu? Utečete někomu hledat poklad do skříně. Jste fyzicky unavená z tahání tašek a pobíhání po obchodech? Lehká pomoc – personální audit čeká.

Takže ty chytré knihy nakonec měly pravdu – když v pravý čas poslechnete intuici, džob snů (nebo jejich kombinace) nemusí být jen utopie. Pokud se teda cestou k němu někde nenávratně neztratíte… 

Místo, kde můžeš psát a diskutovat

Pro možnost vložit komentář musíte být přihlášena.
Jasper
Jasper 7. 9. 2020

Parádně napsáno.

Odpovědět
lemur
lemur 1. 8. 2020

Odpovědět
Jankkas
Jankkas 5. 7. 2020

Odpovědět
Maruš11
Maruš11 8. 4. 2020

Odpovědět
hudlenka
hudlenka 6. 3. 2015

ano, je třeba trochu vnímat svou vlastní intuici a řídit se jí

Odpovědět

ŽENY s.r.o. v číslech

3 887
testovaných produktů
98 274
registrovaných inspirativních žen
210 746
vložených hodnocení

Chci odebírat novinky na svůj email.