První sirku vyrobil Francouz Jean Chancel v roce 1805. Její hlavička sestávala ze směsi chlorečnanu draselného, síry, cukru a gumy a zapalovala se tak, že se namočila do malé azbestové baňky naplněné kyselinou sírovou. Byl to však velmi drahý a nebezpečný postup, který se neujal.

 Roku 1826 přišel Angličan John Walker se svou třecí zápalkou, při jejíž výrobě smíchal síru a sulfid antimonitý s dalšími látkami a směs nanesl na dřevěnou třísku nebo karton. Jenže jeho zápalky kvůli použité síře nepříjemně zapáchaly, jejich vznícení navíc bylo velmi bouřlivé a nepředvídatelné, takže špička dřívka často vmžiku uhořela a zapalovala lidem šaty nebo koberce.

 O vylepšení se postaral francouzský chemik Charles Sauria v roce 1830, když do zápalné směsi místo sulfidu antimonitého míchal fosfor bílý. Zápalky se vznítily jednoduše třením o jakýkoli suchý povrch a krásně hořely, aniž by zapáchaly, a tak se rychle rozšířily. I přes jistou potíž: bílý fosfor je prudce jedovatý a k zabití člověka či sebevraždě stačila jediná krabička zápalek (kvůli hrozbě samovznícení byly kovové a vzduchotěsné).

 Švédský vynálezce Gustaf Erik Pasch tak roku 1844 nabídl zlepšovák: fosfor nemíchal do směsi určené pro hlavičku sirky, nýbrž jej odděleně nanášel na hrubý škrtací papír. Místo bílého navíc použil nejedovatý fosfor červený – a bezpečnostní zápalka byla na světě. Jeho krajané, bratři Johan Edvard a Carl Frans Lundströmovi podle jeho návrhu rozjeli velkovýrobu a brzy se stali dominantními hráči na světovém trhu. K jejich úspěchu napomohly i zákazy bílého fosforu, které se začátkem 20. století šířily z evropských zemí přes Spojené státy po Japonsko a Čínu.

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account