Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

Alice
Alice
Vloženo 29. 1. 2021
Líbí se mi

Povídka na sobotu - Horská služba

Alice
Alice
Vloženo 29. 1. 2021
Líbí se mi
Povídka na sobotu - Horská služba

Povídka na sobotu - Horská služba

Když mě moji známí pozvali, abych s nimi jela na hory, první věc, která mi proletěla hlavou byla, že tuhle zimu jsem příliš stará na to, abych se učila lyžovat. Na druhou stranu zase moc mladá na to, abych seděla doma a kňučela, že je život nespravedlivý. Byla jsem čerstvě singl a když vám táhne na čtyřicítku, tak to fakt nesete blbě. O svém partnerovi si myslíte, že tohle je ono, říkáte si, že by to chtělo i nějaké mimčo, protože biologické hodiny už tikají jako o život a jednoho dne se dozvíte, že ty biologické hodiny tikaly i někomu jinému a že ta druhá byla o dost rychlejší. Najednou máte v bytě prázdnou skříň a v koupelně jen jeden kartáček na zuby. A než si doma po večerech okusovat nehty, řekla jsem ano, pojedu. I když na lyže mě teda rozhodně nikdo nedostane. Vzhledem k tomu, že ostatní znali mou nechuť k lyžování, doufali, že zatímco oni si budou užívat sjezdovku, já jim budu hlídat děti. Alespoň trochu.

Překvapivě jsem si dny užívala, hrála si s dětmi, stavěla s nimi sněhuláka, blbla ve sněhu, hrála hry, procházela se, popíjela svařák v baru na sjezdovce, laškovala s kluky od lanovky a horské služby a vůbec nemyslela na toho proradnýho hajzla.

Jeden večer jsme vyrazili na místní diskotéku, bylo to dokonalé zakončení dne, kdy jsem se jen poflakovala, opalovala a popíjela drinky, takže přiopilá jsem už přišla. Řádila jsem jako puberťačka, tancovala s kompletním osazenstvem horské služby a potykala si nejen s obsluhou lanovky, ale i s místním starostou. Druhý den to už tak veselé nebylo, měla jsem pocit, že hlava není moje. Ani ostatní na tom nebyli líp, a tak mě nikdo nenutil hlídat děti, to bych fakt nedala. Šla jsem se projít s tím, že si lanovkou vyjedu nahoru a tam si dám vyprošťovací svařák. Klimbající na sluníčku, v rukách horký kelímek, mě našel náčelník horské služby Bedřich.

„Poslechni, už se nemůžu dívat, jak se tu flákáš, proč ty lyže nechceš zkusit? Ne, já vlastně žádné výmluvy slyšet nechci, zvedej se, jedeme dolů půjčit lyže a já tě to naučím.“

Byla jsem oslabená…nevzmohla jsem se na odpor a protesty a poslušně usedla na skútr.

„Jakou máš velikost nohy?"

„41“ řekla jsem a čekala vtipné poznámky typu: lodě tady nevedou nebo s touhle velikostí žádné lyže nepotřebuješ. Ale Bedřich ani nemrkl, vybral boty, lyže, helmu a hnal mě na svah na prostor vyhrazený školičce. Dostala jsem rady jak přenášet váhu, že mám mít zadek ke svahu, jak vstát když spadnu a že jsem padala. No a pak nastala ta hrůzná chvilka a já se ocitla nahoře na sjezdovce s pocitem, že tady prostě umřu, protože dolů se nikdy nemůžu dostat živá. Dostala a dokonce hned několikrát, lyžovali jsme celé odpoledne a mně se to začalo líbit a nechápala jsem, proč jsem se tomu tak dlouho bránila. Večer pokračoval ještě lépe, s Bedřichem jsem šla na večeři, krásně jsme si povídali a den jsem zakončila bezva líbačkou přede dveřmi chaty. Připadala jsem si zase jako puberťačka s rodiči číhajícími za oknem. A proradný hajzl byl skoro zapomenut.

Druhý den jsem na sjezdovku dorazila celá natěšená, nejen na lyžování, ale hlavně na Bedřicha. Hned jsme vyjeli nahoru a já dolů svištěla jako profík, no alespoň mně přišlo, že jedu jako drak a mám perfektní techniku. Už jsme byli skoro dole, když se přede mnou najednou objevilo malé dítě. Ve vteřině jsem se musela rozhodnout, z jaké strany ho objedu a protože moje manévrovací schopnosti po jednom dni učení nebyly tak skvělé, jak jsem si myslela, zahučela jsem do závěje na kraji sjezdovky. Lyže se v ní zašprcly, vypnulo se vázání, já z lyží vyletěla a perfektním saltem jsem dopadla do té hromady sněhu. Mlela jsem se tam jako velryba na suchu a nemohla se vyhrabat, s těžkými botami jsem se propadala a kdyby mi ostatní nepomohli, tak tam musím počkat na oblevu. Po zjištění, že jsem celá, si ze mě začali utahovat, ale já na to neměla náladu, přišla jsem si jako tlusté nemehlo válející se ve sněhu a jejich poznámky mě dorazily. Třískla jsem o zem s rukavicemi, následovaly hůlky, pak jsem zula i boty a v ponožkách odkráčela středem se slovy, že se na to můžu vys….

Bedřich posbíral všechny moje věci, běžel za mnou a volal: „Eliško, počkej, kam letíš, vždyť se nic nestalo, neblázni, zastav se…“

Dohnal mě až před dveřmi místnosti horské služby – byla zamčená. Uvnitř jsem se rozbrečela. Všechno na mě dolehlo a já brečela, protože jsem sama, protože jsem zrazená a podvedená, protože neumím lyžovat, protože si ze mě všichni dělají legraci, prostě v tu chvíli byl celý svět zlý a já nešťastná. Kromě toho při tom letu a následném pádu moje levá noha zůstala pod mým tělem a koleno začínalo pekelně bolet. Bedřich mi podal kapesník, pak mi utřel slzy a ty zbylé začal slíbávat z mého obličeje.

„Eli, mě nevadí, že neumíš lyžovat“, s polibky pokračoval níž na krk, hladil mi prsa a vůbec jeho aktivity se mi začínaly hodně líbit.

Ve chvíli kdy řekl: „moc krásně se vztekáš, když ti něco nejde“ jsem už neměla ani tričko a moje slzy začínaly schnout. O hodinu později se do místnosti začali dobývat ostatní a my se přesunuli do mého pokoje na chatě. Po zbytek dne jsme z něj vycházeli jen pro jídlo a pití. Druhý den jsem odjížděla s půjčenými berlemi, protože na nohu jsem nemohla došlápnout, krásně unavená z nadbytku sexu a nevyspalá. A taky s pocitem, že jsem se zařadila do dlouhého seznamu dobytých fanynek horské služby a že Bedřicha už pravděpodobně neuvidím.

Na nohu jsem na chirurgii dostala ortézu a nařízený klid, jet na hory alespoň na víkend nepřicházelo v úvahu, a tak moje styky s Bedřichem se sestávaly jen z krátkých sms, fotek a rozpačitého volání, kdy jsme nevěděli co říct.

Po třech týdnech jsem zjistila, že jsem těhotná.

S Bedřichem.

Překvapení, šok, kdy člověk nevěří vlastním očím. Vždyť jsme přece použili ochranu… vždycky?, i to poprvé??? Rozhodilo mě to, no aby ne, být těhotná s někým, koho skoro neznám, vůbec nevím, jestli jsem jen nějaká bokovka, protože je ženatý nebo s někým žije nebo takhle mění holky na každém turnusu a už vidím, jak za ním přijedu a sdělím mu tuhle sladkou novinu. Bude bez sebe, ale ne nadšením. Co udělám? Třeba je to poslední šance mít dítě, je mi 38. Zvládnu to sama?

Topila jsem se v černých myšlenkách a neřekla to ani svým kamarádkám. Po pár dnech jsem neměla jen bolavou nohu, ale všechno, nezvracela jsem jen po ránu, zvracela jsem pořád. V jedné pauze mezi zvracením zvoní zvonek a za dveřmi Bedřich. Nadšeně mě objímal a hrnul se dovnitř.

„Když nepřijde Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi, no když teď na lyže nemůžeš, tak jsem se na tebe přijel podívat, už je ti líp?“ Vyděsila jsem se, že něco ví, nechápavě jsem se na něj dívala.

„No přece tvoje noha…“ Aha, noha, jo, noha je dobrá, chodím na rehabilitace. V tu chvíli přišla další vlna nevolnosti a já musela odběhnout do koupelny.

„Eliško, ty jsi zase pařila, viď, jsi celá bledá a vůbec nevypadáš dobře. Nebo máš chřipku?“ Tak, teď se láme chleba, buď ho nechám při tom, že jsem permanentně v lihu a nějaký vztah se mnou nemá cenu a už ho nikdy neuvidím nebo přiznám barvu, on uteče a už ho nikdy neuvidím. Výsledek bude stejný.

„Ne, nebyla jsem na flámu, jsem těhotná. S tebou“. Tak, bomba bouchla.

Bedřich chvíli seděl a vstřebával informaci, pak se zvedl a řekl: „Kde máš koupelnu?“ Výborně, teď šel zase zvracet on. Eli, super práce. Vrátil se po delší době s mokrou hlavou, vzal mě za ruku a řekl: „Co budeš dělat?“

„Coby, je mi 38, nechám si to, tebe k ničemu nenutím, vždyť se skoro neznáme“.

„Neznáme, ale teď bychom se poznat měli, nemyslíš, já budu moc rád táta“.

Nevolnost, která se znovu drala na povrch, ustoupila. Bedřich vzal můj obličej do svých velkých dlaní: „Miluju tě od prvního okamžiku, co jsem tě uviděl, když jsi odjela, moje srdce odjelo s tebou“.

A já najednou v tom černém tunelu, který jsem měla před sebou,  viděla malé světýlko

Místo, kde můžeš psát a diskutovat

Pro možnost vložit komentář musíte být přihlášena.
Maruš11
Maruš11 13. 2. 2021

krásné

Odpovědět
Majina
Majina 30. 1. 2021

Poviedky rada čítam.

Odpovědět
Kahomar
Kahomar 30. 1. 2021

krásná povídka a moc bych si přála, aby to byla skutečnost

Odpovědět
hudlenka
hudlenka 30. 1. 2021

Hezké, běhá mi mráz po zádech, doufám, že vše dobře dopadlo...a jste spolu a...

Odpovědět
Alice
Alice 30. 1. 2021

Zklamu vás, je to vymyšlené, pravda je jen část o lyžování.

ŽENY s.r.o. v číslech

3 887
testovaných produktů
97 364
registrovaných inspirativních žen
210 746
vložených hodnocení

Chci odebírat novinky na svůj email.