Rozhodla jsem se postupně psát o svých pocitech, myšlenkách a zkušenostech, které mi přinesl život…

Když jsem byla malá, zrodil se mi v hlavě plán a velký sen, který jsem v sobě živila celé roky. Rozhodla jsem se tehdy, že až vyrostu, budu mít jedinečnou rodinu a svému dítěti dám tolik lásky a porozumění, kolik unese. Bylo v tom i přání, že budu hodný člověk a budu pomáhat lidem a nikdy se nevzdám naděje. Splnilo se.

Jako dítě jsem byla hodně nepochopená a ve své podstatě odstrčená.
Možná za to mohla moje povaha, která se věčně na vše ptala a chtěla znát za každou cenu odpovědi. Nebo zásek při přísné výchově, kdy jsem byla rebel a nechtěla poslouchat. Nevím, ale takový pocit jsem měla a mám při vzpomínkách na dětství. Ať mi odpustí moji rodiče, ale tohle ve mně zůstane vepsané až do konce života, že dali přednost svoji víře před svým dítětem. I když jsem jim odpustila, tohle mě asi bude bolet pořád.

Do teď cítím, že mě v tom období nepřijali s nemocí, za kterou nemohu.

Ve dvanácti letech jsem pro rodiče začala být nežádoucí a tak mě doslova odsunuli bokem. Na návštevy nebo procházky mě sebou nebrali a můj úkol bylo být pouze potichu doma (ve svém pokoji). Vůbec nechápali moje pocity, že pořád brečím, trápím se. Že nevím, co se stalo s mým tělem, proč mě tak bolí nohy a proč doktoří říkají, že nebudu do budoucna chodit. Bylo to opravdu všechno moc složité, mnohé věci jsem vůbec nechápala. Také jsem nechtěla chodit do školy. Rodiče nevěřili, že procházím školní šikanou, musela jsem se tím probít sama.
Nikdo mi v té době nerozuměl, možná ani já sama sobě. Bála jsem se doma i ve škole a cítila hlubouký smutek. Prosila jsem nebe, ať ke mně shlédne a dá mi sílu vstát a tohle zvládnout.

Většinou se to všechno sesype najednou, ale pokud se nenecháte zlomit jdete dál…

I když jsem byla mladý stromek, ohnout se mě nepodařilo a ani zlomit (i přes křik, zákazy, příkazy a bití). Rostla jsem a živila se duševně vším, co mi přišlo pod ruku. V té době to byly knížky, četla jsem a hltala různé žánry, jednu za druhou a žila svůj svět. Knížky, babička a víra v můj sen mi pomohla přežít období samoty, bolesti a smutku. Jsou jediným světlem z té doby. Sem tam jsem měla dovoleno být se strejdou a tetou a jejich dětmi, kteří bydleli kousek od nás, ale to byly jen vzácné okamžiky. Také jsem měla pár kamarádek z domu, na ty společné chvíle ráda vzpomínám. I hraní venku s dětmi mi dávalo sílu vydržet. Jsou střípky vzpomínek, kdy si ujasňuji, že jsem úplně odtrhnutá od lidí nebyla, ale většina mého dětství je spojena se slovem samota a JINÁ.

Tolik slz, kolik jsem vyplakala jako malá, snad už nikdy nevypláču.

Je zvláštní, že po xx letech dokážu o tom mluvit i psát, protože toto téma moc ráda neotvírám. Vztahy v rodině jsou velmi citlivé téma. Vztahy se dají tak lehce pokazit a zneužít. Napravit je trvá někdy i celý život. A začínáme vždy u dětí.

V dospělosti (cca 18ti letech) jsem se osamostatnila a vytvořila si svůj život podle svých představ.

S rodiči se za celé roky pouze míjíme, v krátkých časových intervalech, občas venku nebo v obchodě a pozdrav (kývnutí hlavou) je vzácností. Nějak nám nejde náš vztah slepit, já se snažím a oni nechtějí, což je rovnice bez výsledku. Mám mladšího sourozence, ale nekomunikujeme spolu, vyrůstal spíše pod vlivem rodičů a ke mně už pak těžko hledal cestu, takže zůstal s nimi ve spojení a na mě raději zapomněl.  Ptáte se proč? I já se celé ty roky ptám, avšak bez odpovědi.
Naučila jsem se s tím žít. Ale musela jsem změnit své myšlení a vytvořit si svoji rodinu, abych poznala lásku a hodnoty krásného života. Jsem moc ráda a děkuji, že mi nebe dalo možnost splnit si své dětské přání – být v rodině šťastná. Vše mě motivovalo k tomu být lepší.
Co jsem si z toho odnesla je – skromnost, pokora, trpělivost, vnímavost, slušnost, velká slovní zásoba a vytříbenost v myšlenkách a že se nesmím nikdy vzdávat svých snů. Jdu spíše cestou motivátorství a pochopení, v tom se nacházím. Takže tolik o mně a mém dětství 🙂
Každá špatná zkušenost nás posouvá o velký kus dál a každá slabost nás posílí. 

Na závěr použiji citát Johna Lennona:

“Netrhejte motýlům křídla, vždyť oni pak pláčou. Nešlapte po kytkách, vždyť kytky tak krásně voní. Nezabíjejte lásku, vždyť láska je křehká jako ty kytky, a hlavně nezabíjejte lidi, vždyť lidi se milují.”
Blogerka Michaella

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account