Jsem v 30. týdnu těhotenství. Tenhle rok tak strašně rychle utíká! Dneska jdou děti do školy. Kam se poděly všechny prázdniny? Koupání v bazénu a spaní pod stanem. Zase až za rok.
Koutek pro mimino už se začíná plnit. Je tam přebalovací pult, komoda plná voňavých malinkých věcí. Složené plenky a zavinovačky. V postýlce už se větrají peřinky. Ta postýlka je ještě po mně. Já v ní před víc jak čtvrt stoletím spinkala a čekala až vyrostu. No teď je to tady. Za pár týdnů tam uložím svoje dítě. Kdy jsme dospěli? Kdy se z nás stali velcí lidé s vlastním rozumem? A dospěli jsme vůbec? Neřekla bych. Jen děláme to, co se od velkých očekává. Doděláme školy, chodíme do práce, bereme se a zakládáme rodiny. Žijeme pro svoje děti a spokojeně umíráme. Kéž by to bylo tak jednoduché.
Rozhodla jsem se pro látkové pleny. Nechci používat jednorázové. Je to teď velká móda, spousta maminek se k této “metodě” vrací. Naše maminky nad tím jen nevěřícně kroutí hlavou. Proč proboha? V dnešní době, kdy můžeš jednoduše použitou plenu hodit do koše a dál se o ni nestarat, si přiděláváš práci a starosti? No protože smýšlím jinak. Ze strategie typu: Udrží zadeček vašeho dítěte v suchu několik hodin! se mi ježí vlasy. Co proboha může všecko přijít do kontaktu se zadkem mojí holčičky, abych jí nemusela čtyři hodiny přebalovat? Já sama si nedokážu představit, že bych měla na sobě celé dny, rok a půl v kuse, papírové spodní prádlo s jakýmsi gelem či co. Možná teď dělám jen ramena, protože do toho zatím vidím jen teorieticky. Ale beru to jako tu věc s porodem. Zvládly to všechny ženy v mém rodě, zvládnu to taky. Navíc mi tak trochu vadí fakt, že ta jedna plena bude strašit na skládce, pak pod zemí a pak pod nějakým mrakodrapem dalších pár set let.
Můj pohled na mateřství je shodný s mou momentální náladou. Připadá mi to jako krásné naplnění života stejně jako vyčerpávající kolotoč starostí a radostí. Asi to bude od každého trochu. Nikdy nebudu plně připravená na to, co má s dítětem přijít. Nikdy totiž nebudu vědět, co přesně mě čeká.
