Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

Teta Eva
Teta Eva
Vloženo 30. 4. 2013
Líbí se mi

MiŠmAš Tety Evy - Vy jste z venkova, co?

Teta Eva
Teta Eva
Vloženo 30. 4. 2013
Líbí se mi
MiŠmAš Tety Evy - Vy jste z venkova, co?

MiŠmAš Tety Evy - Vy jste z venkova, co?

Stigma venkovanky, která přijela do města, mne průběžně provází celý život. Ale není to tak zlé, jak to může na první pohled vypadat.

Cestování, jóo to já miluju. Cestuju ráda a je jedno, zda po Čechách či o něco dále. Bohužel hlavně pomocí prstu po mapě, zeměpisu staršího potomka a převážně díky cestopisným dokumentům České televize. Takže vlastně necestuji v pravém smyslu slova, ale „přemísťuji se“ (nikoliv jak Harry Potter) z bodu A do bodu B – do zaměstnání a zpět, do školky, na nákup apod. Navíc sice vlastním řidičák skupiny B (pro jistotu jsem se šla kouknout do peněženky a fakt ho mám, dokonce už vyměněný ), ale neřídím (a o tom zas někdy příště). Takže chodím pěšky, jezdím na kole nebo využívám blaha veřejných dopravních prostředků. No, ale zpátky k mému cestování, které jsem si zase jednou po čase v praxi vyzkoušela při cestě na konferenci MUŽe do Prahy.

Byly mi zaslány instrukce, jak se dostanu do ono správné bodu „B“´, ale stejně jsem si to pro jistotu ověřila u kamarádky. Konečný itinerář cesty zněl: „prostě vylezeš z vlaku na Hlaváku, sedneš na metro C směr Háje, vystoupíš na Pankráci, projdeš obchodním centrem Arkády a proti východu je veliký skleněný barák a to je ono. Pak zavolej a domluvíme se na dalším.“

Takže na Hlaváku vystoupím z vlaku a šup na metro. Lehké zaváhání u jízdenek - hledám, jak si koupit jízdenku přes SMS a nakonec se potupně zařazuji do fronty s dalšími cestujícími ke dvěma! (ano, pouze DVĚMA funkčním) automatům na jízdenku. Pak odchytnu obsluhu metra, zda skutečně tímto směrem pojedu do Háje (tedy pardón – směr Háje) a šup na perón. Přejedu těch pět nebo šest zastávek a šup z metra. Tady natrefím na dva příslušníky „Pomáhat a chránit“, jak zrovna perlustrují nějaká individua, ale na můj dotaz, kde najdu budovu City Tower (podotýkám, že je to nejvyšší budova v Praze, to jsem se dozvěděla tedy až dodatečně) mi odvětí, že neví, protože slouží v metru a ať se zeptám někoho jiného. No…tak byli sice slušní a ochotní, možná by mě i chránili, kdyby na to přišlo,  ale rozhodně mi nepomohli :-/ Takže pokračuji dál a za rohem natrefím na obchoďák Arkády, takže do něj vejdu. Ono to také nikam jinam nejde  - buď tam nebo zpátky na perón.

Cvičně obejdu podlaží a nemůžu najít východ.

Jak miluji tyto situace, kdy si připadám jak idiot a imbecil dohromady (to není nadávka, pouze lékařský termín a je to v podstatě totéž), ještě že mě tu nikdo nezná. Odchytnu muže z ochranky a fakt na mě kouká jak na blbce (uklidňuje mě, že mě nezná a že se snad vidíme poprvé a také naposled v životě), ale už aspoň vím, že musím eskalátorem do patra. Ono to je vlastně přízemí a já z metra vystoupila do „sklepa“, a nahoře si můžu vybrat ze čtyř východů. Samozřejmě si vyberu ten špatný, takže vylezu na jiné straně a vstoupím sice do té velké prosklené budovy, ale do té sousední, o něco nižší. Pan recepční je velice ochotný a posílá mě správně: „Jo, vy hledáte tu konferenci Žena a život, tak to musíte vedle.“

V City Toweru je naštěstí výtah, který vede „jenom“ do onoho inkriminovaného 27. patra, takže už skutečně trefím a slavím trumf orientačního chodce  A na závěr své cestovní anabáze (i když mě ale ještě čekala cesta zpět), mám „chuť kleknout si tváří k východu a hlasitě poděkovat Moskvě, že jsem přežila“ (tady parafrázuju z povídek Šimka a Grosmana )

Toto „stigma venkovanky ve velkoměstě“ si nesu od svých 18 let, kdy jsme se s kamarádkou a spolužačkou Jitkou vypravily ve čtvrťáku z naší střední alma mater do Prahy na VŠE. Zjistit si před přijímačkami informace o univerzitě...no tak jsme to alespoň řekly naší třídní, která zaplesala nad naší aktivitou a s radostí nás vypustila do víru velkoměsta. No ale jinak jsme si prostě udělaly předvánoční výlet do Prahy

Před dvaceti (hrůza!) lety nebyl internet, o GPS jsme si mohly nechat leda tak zdát, takže hezky s mapou anebo postaru „líná huba, holý neštěstí“ – ptát se na cestu. Jedna dobrá žena, poté co nás správně nasměrovala, si nás prohlédla od hlavy k patě a okomentovala naše počínání: „Vy jste z venkova, co?“ Nevím, jak to poznala, sláma z bot nám opravdu nečouhala.

Zatímco Jitka si na Prahu zvykla a prakticky od maturity v různých velkých městech žije, já zůstávám nadále onou „venkovankou“. A někdy to možná trošku hraju To když se kámoška nebo má mladší sestra (další městský člověk) tak krásně rozčiluje ve chvíli, kdy mi udílí rady, jak se v tom velkém světě neztratit  

 

teta Eva

 

 

 

 

Místo, kde můžeš psát a diskutovat

Pro možnost vložit komentář musíte být přihlášena.
Kahomar
Kahomar 19. 4. 2021

Odpovědět
lemur
lemur 28. 7. 2020

Odpovědět
Jankkas
Jankkas 6. 7. 2020

Odpovědět
Duch
Duch 6. 5. 2020

Odpovědět
janys13
janys13 30. 4. 2020

Taky si tak obcas pripadam

Odpovědět

ŽENY s.r.o. v číslech

3 887
testovaných produktů
101 627
registrovaných inspirativních žen
210 746
vložených hodnocení

Chci odebírat novinky na svůj email.