A vlastně není jen jeden. Moje světy jsou jeden jako hluboký kořen, druhý jako rotvètvená koruna téhož stromu. Ten jeden je snažší znát, trčí totiž nad povrchem, ten druhý je skrytý a ne všichni se k nèmu dostanou. Ať už větve, nebo kořeny..dlouho jsem si myslela, že všechny stromy by si měly být pobobný. Alespoň podobná výška, šířka a nebo schopnost ustát větry a nenechat se vyvrátit ze země. Nevím kde se v člověku bere ta potřeba zapadnout a splynout. …Možná není z nás samotných, ale je nám od školky vnucována?
Stárnout je skvělý, když to člověk “dělá správně”. A také když má aspoň trochu štěstí, daří se mu odkrývat úplně jiný level svobody, hodnot a štěstí. Uvědomí si, že nemusí být zrovna jako topol, že jsou i nízkě dřeviny, které sice hlavou nečechrají mraky, ale zase lépe cítí vůni země. A tak si žiju ve svých světech. Neplànuju se oblékat podle cizí soudnosti. Nechci se hrbit jen proto, aby se někdo necítil příliš nízký. Ale nebojím se ani ohnout, když mi něco upadne. Já vím, není to sranda, ve světě kde od vás někdo konstantně něco očekává. V práci. V rodině. Mezi známými. A pak, když čekáte vy….
Buďme sami sebou. Nebojme se a nestyďme se. My jsme totiž to nejvíc, co v životě máme, i to nejvíc co můžeme druhým dát. Ale dávejme to s rozumem*heart*
Buďme sami sebou. Nebojme se a nestyďme se. My jsme totiž to nejvíc, co v životě máme, i to nejvíc co můžeme druhým dát. Ale dávejme to s rozumem*heart*
