Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

Jajda69
Jajda69
Vloženo 26. 8. 2019
Líbí se mi

Jak jsem zkolabovala část 2.

Jajda69
Jajda69
Vloženo 26. 8. 2019
Líbí se mi
Jak jsem zkolabovala část 2.

Jak jsem zkolabovala část 2.

Jak jsem slíbila, přidávám druhou část příběhu mého kolapsu z minulého týdne.

Pocit vzteku už mne trochu přešel, pocit hořkosti a smutku, a taky tak trochu bezmoci ve mě ale zůstává dál. Přesto nechci jmenovat nemocnici, domnívám se, že šlo prostě o smůlu, a ten den se nepovedl.Obrázek u článku je pouze ilustrační

Jak už jsem psala, záchranka pro mne přijela v 5 h ráno a odvezla mne na chirurgické oddělení na pohotovost. Na vyšetření jsem chvíli čekala, pak přišel pan doktor, a vysvětlil mi, že jim nejdou počítače, s vyšetřením je tedy trochu problém. Ano, chápu problém, ale v té chvíli jsem jen potřebovala, aby tu bolest někdo vypnul. A jako každý, koho něco bolí -myslím bolest nečekanou a neznámou-jsem měla strach. Obyčejný a lidský strach z toho co se děje. Po základním vyšetření jsem byla převezena na lůžku do vedlejší místnosti, kde mi byla odebrána krev, a sestřička se mi pokoušela napíchnout kapačku. Asi i stresem mi totiž začaly praskat žíly a tak mě po 5 pokusu bolely krom břicha už i ruce. Odběr krve se naštěstí povedl, rentgen byl odložen do doby, než zapojí počítače, kanylu mi napíchla později jiná sestra na 1. pokus..

To jsem ovšem netušila, že ležení na tvrdém lehátku bude trvat 8 hodin. Tak dlouho totiž trvalo, než laboratoř dodala výsledky odběrů. Ano, samozřejmě chápu že komplex nemocnice je velký a vzorků bylo spousta, vše se muselo dělat ručně postaru, přesto bych čekala, že vzorky z 6 h ráno přijdou na řadu mezi prvními, na odděleních se krev odebírá asi později. A tak jsem ležela a snažila se odchytit alespon po chodbičce spěchající sestry nebo doktory. Mantra :Nejdou počítače, nikam se nedostaneme ale byla silnější než cokoliv jiného. A tak mne krom břicha začaly bolet i záda ,takže jsem chvíli ležela, chvíli seděla,a chvíli stála, abych ulevila břichu i zádům - takže na mne bylo asi nahlíženo jako na prudiče, co stále otravuje a přitom může i stát. Mě už ale bylo v tu chvíli všechno jedno a chtěla jsem jen aby mi někdo píchl něco, co mi uleví.Ale to nejde, A když vás bolí břicho, nesmíte si vzít ani léky, které běžně užíváte, takže už mi pak bylo špatně i protože mi chyběla má každodenní léčba. A bylo mi čím dál hůř. Rentgen byl celkem v pohodě,a protože jsem byla schopna postávat vedle lůžka, na rentgen mě poslali ať si dojdu sama. Když pak přivezli těžšího pacienta kolem poledne, a potřebovali místo blízko kyslíku, vyvezli mne na lehátku na chodbu. To už mi celkem tekly slzy, nikoho už jsem se ale neodvážila ptát, protože pan doktor mi rázně vysvětlil,že bez výsledků nejde nic a jestli se mi to nelíbí, můžu jít domů. A tak jsem čekala, chvílemi mi tekly slzy,ale co se dalo dělat.Bolest, kterou jsem v 5 ráno vnímala jako nevydržitelnou mne provázela stále. A pak přišla sestra, která se stále snažila urgovat výsledky, že konečně uspěla a mám jít za lékařem. Hurá. Konečně mi někdo pomůže.Ale ouha. pan doktor mi bez trochy empatie sdělil, že z chirurgického hlediska to k operaci není, takže si mám vzít výsledky a jít k obvodnímu lékaři, on že nic tragického nevidí. Tak jsem se zeptala, jestli si můžu vzít alespoň něco na bolest - prý ne, protože by moho dojít k průšvihu. A pokud by mne poslal na další vyšetření, strávím v nemocnici dalších pár hodin. Tak jsem vzala výsledky, zprávu a vyšla z ordinace,abych si sehnala odvoz domů. Cestu z chirurgie ke vchodu do nemocnice jsem probrečela -bolestí, bezmocí a strachem. Břicho mne bolelo ještě večer tak, že jsem se nemohla skoro hýbat, po probdělé noci jsem ale byla naštěstí tak unavená, že jsem usínala a postupně bolest polevovala. Dobře mi pořád není, ještě musím na nějaká vyšetření, přesto jsem ale celkem vyděšená z bezmoci, kterou jsem zažila.A jsem šťastná z toho, že mám báječnou rodinu a chlapa, co se o mě stará když je třeba. Ono lidské slovo, uklidnění a empatie občas taky působí blahodárně jako lék. Chápu, že lékaři a sestra denně vidí v ambulanci spoustu bolesti a utrpení, mnohdy velmi vážné úrazy,. přesto by na empatii neměli zapomínat. Lidské slovo, a uklidnění mi totiž za těch 8 dlouhých hodin na pohotovosti fakt moc chybělo.

obrázek je ilustrační z denik.cz)

 

 

 

 

Místo, kde můžeš psát a diskutovat

Pro možnost vložit komentář musíte být přihlášena.
lemur
lemur 27. 8. 2019

Souhlasím s janinkad. Bohužel to tak je.

Odpovědět
janinkad
janinkad 26. 8. 2019

V nemocnici berou kohokoliv jako kus..máš bolesti ? musíš vydržet ! a hlavně nevyžadovat pomoc....a nakonec bez pomoci se nějak dostat domů. OPRAVDU MAZEC. . Takže bolesti bolesti břicha neznámého původu-ale přece každá bolest má nějaký původ . Snad už jste fit

Odpovědět

ŽENY s.r.o. v číslech

1
žena na začátku (naše Eva)
3.
rok startujeme v novém
10
regionálních Pracoven ŽENY s.r.o.
3 000
žen v průměru na jedné akci v OC
85 190
registrovaných inspirativních žen
2 922
testovaných produktů
43 290
odeslaných produktů
165 073
vložených hodnocení

Chci odebírat novinky na svůj email.