Osobně jsem na své dodavatele (resp. dodavatelky) měla obrovské štěstí. Byly to moje babička a maminka – ženy, které mě formovaly od narození do mých cca 20 let. Když vám někdo od plenek až do dvacítky denodenně tvrdí, že jste ta nejšikovnější, nejlepší holka, které se musí podařit, na co sáhne, když vás někdo denodenně chválí a neúnavně podporuje ve vaší snaze něco získat, či dokázat –tak tomu, že JSTE sebevědomá, snadno uvěříte….

Větu „Kdo už jiný, když né Ty…“ jsem slyšela tak často, že mi to znělo v uších jako nějaká mantra. Dalšího podpůrného dodavatele sebevědomí mi dodaly moje hlavní dodavatelky sebevědomí, protože se jednalo o rodinnou bibli. Sotva jsem uměla trochu více číst, dostala jsem na noční stolek Knihu Betty Mac Donaldové „Co život dal a vzal“ se speciálně zvýrazněnou kapitolou Kdokoli může dělat cokoli. Mimochodem, tu knihu mám dodnes v knihovně, abych jí měla kdykoliv po ruce. Znám jí skoro nazpaměť. Ani jí už nečtu, jen pohled samotný na ní mě totiž uklidňuje a připomíná každou větu v ní, že je třeba si pořád věřit a zkoušet a snít a snít a zkoušet a věřit si...

Když jsem přijela z rodné Moravy před 17 lety vlakem do Prahy s velkým lodním kufrem v jedné ruce, s knihou Betty Macdonald v ruce druhé, vzpomínám si na to jako dneska. Bylo to 20. července 1996, stála jsem na Václaváku u koně a v duchu jsem si říkala, že si musím hned najít práci snů. Vždycky jsem chtěla dělat marketing v kosmetické firmě a už předem jsem měla vytipované dvě konkrétní firmy, o které mi šlo…..

A věřte mi, že to šlo rychle Bylo ale třeba trochu více zdravého sebevědomí a bylo třeba použít trochu malé lži. Na osobním pohovoru jsem na otázku, zda řídím dobře auto a vyznám se v Praze a okolí, automaticky odpověděla ANO. Řídila jsem se naším rodinným heslem, že kdokoli může dělat cokoli, a že se vše naučím v běhu a za pochodu. Řidičák jsem sice měla, ale řídila jsem jenom občas a jenom v našem malém moravském městě, takže ta malá lež byla vlastně jen pololež.

Abych to zkrátila, svoji práci snů v marketingu jsem získala. Hned druhý den po nástupu jsem měla jet z Prahy do Kladna na jakési jednání, kde jsem měla sraz s kolegou. V pohodě, ale tu cestu jsem měla absolvovat sama, ve firemním autě – byl to tenkrát bílý Ford Escort Kombík. Tady jsem se musela svoji malé lži postavit čelem a MUSELA jsem to zvládnout..…Schůzka v tom Kladně byla ve13.00 hod.

A teď vám opravdu řeknu, jak to dopadlo. Vyjela jsem sebevědomě, ale preventivně už v 9.00 hod ráno, velice nervózní, velice pomalu, ve velice zadýchaném autě se zadýchanými skly – směr Kladno. Nevím, jak to, já za to nemohla, tenkrát navigace nebyly, ale ocitla jsem se celkem 3x ve VIP sektoru Letiště a 2x na soukromém pozemku ve staré Ruzyni. Cesta byla nekonečná a pomalá a dlouhá, ale nakonec jsem do Kladna dorazila přesně ve 12.55 hodin, tedy 5 minut před plánovanou schůzkou…

Tenkrát automaty nebyly, takže jsem měla nohu v koleně tak ztuhlou, že jsem jí nenarovnala ještě dva dny, pro jistotu jsem totiž jela maximálně na 3, přece to hned ve zkušební době nerozkouřím.

Někdo méně sebevědomý by řekl, že dorazil taktak, já jsem kolegovi, se kterým jsem se tam sešla, sebevědomě a hrdě oznámila, že jsem přijela včas a cesta byla v pohodě.

Kolega byl rád za mě, protože na rozdíl ode mě si všimnul, že se z mého auta kouří na všechny strany a smrdí to, jako by se pálily gumy. Byl zkušenější a naštěstí měl smysl pro humor, protože mi, po mém sebevědomém prohlášení, že jsem jela 3 hodiny a 55 minut, oznámil se slzami smíchu v očích: „Kaňoková, vždyť Ty jsi jela celou dobu s fest zataženou ruční brzdou, proto Ti to nejelo“…

Z výše uvedeného tedy vyplývá, milé ženy, že pokud nemáte moc sebevědomí a chcete práci snů, je třeba:

a) nutně získat nějakého Dodavatele sebevědomí

b) nebát se použít malinké lži

Ale pozor, ta malá lež se musí proměnit v pravdu co nejdříve, nejlépe ještě během vaší zkušební pracovní doby

Hodně sebevědomí a hodně štěstí při hledání práci snů vám přeju! KK