Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

Dupynka
Dupynka
Vloženo 19. 11. 2014
Líbí se mi

Deník posedlé matky 5

Dupynka
Dupynka
Vloženo 19. 11. 2014
Líbí se mi
Deník posedlé matky 5

Deník posedlé matky 5

Pořád jsem zde a naživu. Tak by mohl znít úvod k mému dalšímu článku ze života posedlé matky s nemocí. A je to tak. Zdravá ještě nejsem, ale věřím, že je vše na dobré cestě k úplnému vyléčení.

 

Po delší odmlce opět píšu. V podstatě se nic nového neděje. Fyzické nevolnosti střídají stavy depresí a euforií, jako na tobogánu. Neustále nahoru, dolů a dokola. Naštěstí jsem v pátek absolvovala poslední dávku chemoterapie. A tentokráte už to byla asi poslední kapka, co mé tělo zvládlo, protože se moje žaludeční nevolnost projevila už na stacionáři. Tak se říká pokojům, kde se pacientům aplikuje chemoterapie. Chemoterapie, už jen to slovo mi kroutí žaludek do všech stran. Vypěstovala jsem si nemilou averzi vůči kapačkám a injekcím. Už toho všeho mám vážně plné kecky. A nejenom já. Nemusím říkat, že rodinu mé stavy ovlivňují také a rozhodně ne positivně. Spíše naopak, jsme všichni podráždění a nervózní. Manžel mě dokonce vždy po dávce posílá do ložnice: "Věry, běž si lehnout, když je ti tak zle." "A proč? Mě je tady dobře", odpovídám, zkroucená v dece na křesle. A vážně mi tato pozice vyhovovala. "Protože se mi chce brečet, když tě takhle vidím", zněla jeho odpověď. Nedivím se. I pro něj je moje nemoc velkým strašákem, ale on se snaží být ten nad věcí a nepřipouštět si, že by to mohla být kdovíjaká hrozba. Také hovory na toto téma zavádí do ztracena. A na moji přímou otázku "Co by jsi dělal, kdybych umřela?" mávne rukou, či vztekle odsekne "Nepřivolávej to. Proč myslíš na takové blbosti?" Pak většinou odejde. Takže se už o tom nebavíme. Mě by stejně zajímalo, zda uvažuje i nad touhle variantou... I když věřte mi nebo ne, je má otázka spíše hypotetická. Také věřím v uzdravení. Ale jak jsem zjistila, tak každého z onkologických pacientů tato otázka, k nelibosti svých blízkých, napadne a dost se jí zaobírají. Není se čemu divit. No a já nejsem vyjímka.

Teď už čekám na nějaká vyšetření, zda to chemo zabralo. Takže mám před sebou CT a PET. Dále se mám hlásit na jakési konsilium na žlutém kopci v Brně, kde rozhodnou rozsah a sílu záření. No jo, ještě mě čeká asi 15 dávek ozařování. Toho se popravdě bojím ještě víc. Někdo říká, že to nic není a jiný zase opak. Hold co člověk to jiná zkušenost.

Své obavy a strašáky zaháním tvořením, pokud to jen trochu jde a není mi zle či mě nebolí žíly na rukou. Takže si tak nějak kreslím a háčkuji, hraji si s dětmi a kupodivu se smějeme mnohem více než kdy před tím. Nebo si toho jenom více všímám? Snad. Vůbec spoustu věcí vnímám intenzivněji než kdy před tím. Jakoby to mělo být naposledy .

Od léta máme doma kočičku. Strakatou, bílo-rezavo-šedou, jako pocákaná od malíře. Jmenuje se Angie, jakože Angel. Andílek to zrovna není, je spíše pěkná raubířka a dokonale si nás všechny ochočila. Mě a manžela má na mazlení, děti na hraní a s naší fenkou Dášou si pěkně zahrává. Ví, že jí nemůže chytit a tak před ní poskakuje tak dlouho, až se ten náš váleček rozběhne, ale nechytí, protože Angie už sedí někde na dřevě a se shora po ní hrabe packou. Jakoby říkala "No pojď nahoru jestli to zvládneš." Stejným způsobem si hraje i s dětmi. Vyskakuje na ně zpoza rohu, útočí jim na nohy, skáče jim do klína, honí se za balonkem apod. Vyvádí neskutečné kousky, pro potěchu celé rodiny. To už vám dodá potřebnou míru veselosti na delší čas.

Minulý víkend byl pro mne obojaký. Bylo mi šoufl po chemu a na druhou stranu jsem byla šťastná, protože manžel zůstal doma a postaral se o děti i o domácnost, takže i uvařil a poklidil. Také byly u nás kolotoče a on s dětmi na ně šel. Vrátili se spokojeni, vymrzlí a v celku, bez jediného škrábance či újmy. V mých očím se tak manžel dostal na piedestal obdivu a vím, že se už nikdy nebudu muset bát, když zrovna nebudu moct fungovat jako maminka na 100%. Manžel zvládne i to.

Abych zakončila svůj článek trošku veseleji, tak přidám k dobru historku od večeře. Seděli jsme u jednoho stolu a děti už po jídle začali trošku skopičit. Takže jsem řekla "Občas si připadám jako v ZOO, v pavilonu paviánů". Dcerka se zeptala "A proč? Protože máš holou hlavu?" Než jsem stačila reagovat na její prapodivnou dedukci, ozval se syn s reakcí "Sašo, jsi úplně blbá, paviáni nemají holou hlavu. Paviáni mají holou prdel." Nakonec jsme se k tomu mému pocitu ze ZOO vlastně ani nedostali. No to už tak bývá, když se smějete z plných plic. 

Hodně smíchu do života, vaše posedlá matka.

 

 

 

 

Místo, kde můžeš psát a diskutovat

Pro možnost vložit komentář musíte být přihlášena.
vcelka
vcelka 26. 11. 2014

Dupynko, smekám a držím palce, už z příspěvku jde poznat, že jste silná žena, Vy to vybojujete. A jen pište dál, má to smysl. Držte se, přeji Vám mnoho síly a víry v brzké uzdravení.

Odpovědět
Klára Bílá Jewellery

Milá statečná. Moc Ti držím palce. Naší i manželovy rodiny se drží rakovina jako svrab a moc dobře vím, jak strašné to je. Když mi diagnostikovali několik nádorů na mozku, totálně se mi zhroutil svět a skončila jsem na antidepresivech. V nemocnici jsem byla jako doma. Bylo to strašný. Měla jsem pocit, že je konec. Ale důležité je mít kolem sebe skvělé lidi a pomalu jsem se z tý depky dostala ven. Hodně s pomocí šamanů a léčitelů. Ale netvrdím, že se neděsím kontroly. Mysli na to, že máš skvělé děti, manžela a rodinu a stojí za to žít! Když jsi zvládla chemoterapii, ozařování zvládneš levou zadní. Už jsi tak blízko! Tak hlavu vzhůru! Jsi silná ženská. Buď příkladem pro ty, kteří si neváží života. je přeci tak krásný. Těším se na další řádky. Klára

Odpovědět
Dupynka
Dupynka 24. 11. 2014

Nevím jak reagovat na vaše úžasné komentáře. Vždy mne přesvědčíte o tom, že jsem udělala dobře, když jsem článek napsala. Po napsání se trošku stydím a přemítám, zda nejsem trapná. Vím, že spousta jiných lidiček má mnohem větší zdravotní problémy a dokonce i soukromé potíže, také jejich příběhy čítávám a pak se mi ty mé zdají být naprosto malicherné. A právě proto asi píšu své články, neboť mi svými komentáři pomáháte držet hlavu vzhůru a o svých potížích psát pro vás. Snad mohu být inspirací dalším ženám, jež napíšou i svůj příběh. Každý problém se dá překonat, ikdyž si myslíte že jste na dně. Možná je to dobře, ze dna se dá dost často dobře odrazit a stpoupat vzhůru, třeba jen po kouskách.

Odpovědět
EVA | první ŽENA s.r.o.

Dupynko, jste obdivuhodná žena! Máte spoustu životní energie, která vás i vyléčí! Jste vzorem pro mnoho dalších žen, děkuji za upřímnost a vaše řádky. Obdivuji vás! Eva

Odpovědět
jjana
jjana 23. 11. 2014

máte můj obdiv

Odpovědět

ŽENY s.r.o. v číslech

2 922
testovaných produktů
86 070
registrovaných inspirativních žen
165 073
vložených hodnocení

Chci odebírat novinky na svůj email.