Když se v kalendáři přetočí den na pátek, jsem opravdu ráda.
Zažívám pocity úlevy a nadšení, ale hlavně klidu.
Řeknu Vám to upřímně.
Důvod k radosti mám jediný, protože zítra je víkend. A to znamená, že nemusím vstávat, hlídat ráno dcery, aby se oblékly, nasnídaly a vypravily do školy.
A odpoledne nemusím jet pro ně do školky a do školky.
Život je někdy unavující. Můžete se probudit ráno a už v poledne se divit, jak se to vlastně stalo, že zrovna žijete tento život.
Jste unavená jen při myšlence dalších úkolů, které se nemilosrdně hrnou na seznam povinností, které prostě nemáte šanci splnit. I když se snažíte sebevíc.
Bohužel žádná z nás nemáme kouzelné tlačítko, které by nám pomohlo nejen zastavit čas, ale donutilo naše děti třeba spát o 15 minut déle.
A všechny ty noci s plačícím miminkem nebo batoletem jsou prostě vyčerpávající.
Ani starší děti nevypadají, že by potřebovaly hodně spánku a tak se pravidelně budí uprostřed noci nebo brzo ráno a mají radost, že už vyšlo sluníčko. Vy máte radost už menší.
Pravda je, že mateřství je plné okamžiků, které Vás prostě přemůžou.
Vezmou Vám všechny poslední zbytky naděje a víry a nezáleží na tom, co přesně se vlastně stalo.
Vylité pití na podlaze, pasta po celém umyvadle, neustálé dětské otázky, které se opakují a nemají konce. Ani správné odpovědi.
Vztek batolete z ničeho nic, posílání dětí do postele, které spát nechtějí, řešení finančních starostí, problémy ve vztahu, nemoc nebo prostě jen život, i ten může být sám o sobě těžký.
Nemám ráda ten pocit vyčerpání, když mě všechno přemůže. Pocit, že se nic nedaří a já nic nezvládám.
Ale nejsem sama, ani Vy nejste sama, kdo se cítíte vysílená.
Kdo se modlíte každý večer, aby už šly děti spát a zažíváte příval radosti, když konečně opravdu SPÍ.
Je to těžké, ale i pocit, kdy jsme na pokraji sil, nás něco učí.
I když je to strašně nepříjemné, ponižující, bolestivé a většina z nás prostě chce jen vyběhnout z domu a křičet. Nahlas nebo potichu do polštáře.
Někdy je třeba slyšet, že nejste samy, nebo že jste úžasné, nebo že nejste jediná, která se takto cítí.
Vyčerpání nás proto učí sdílet pocity vzájemně mezi sebou.
Sepsala jsem seznam věcí, které jsem během svých stavů vysílení zjistila:
1. NENÍ DŮVOD SE STYDĚT
Neexistuje žádný důvod proto, aby jste se styděla, že cítíte přemožená a vyčerpaná.
Že sedíte uprostřed toho všeho chaosu s miminkem v náručí a pláčete Nad sebou, nad světem nad životem a chce se Vám jen křičet, jak je to všechno nefér a že takhle jste si to rozhodně nepředstavovala.
Všechny do jedné občas zažíváme pocit, že jsme se neměly stát matkami. Že to není pro nás, že to nemůžeme nikdy zvládnout a je toho až příliš. I když to třeba nahlas nepřiznáme, každá na chvilku zalitujeme, že jsme ještě nepočkaly, že jsme místo jedno dítěte neměly dvě apod.
Na tom nezáleží.
Ať už máte pocit viny z toho, že si dostatečně nevážíte toho “být máma” a nejste za to dost vděčná. Nebo z toho, že nezvládáte svoje emoce a výbuchy vzteku a pláče se u Vás střídají nečekaně.
Pamatujte si, že my všechny mámy na světě, to cítíme stejně.
Občas dostaneme do stavu naprostého zoufalství a vyčerpání, kdy máme strach. Strach, že nejsme stvořené pro mateřství a nemáme pro to být mámou ten správný dar.
Sebehorší chvíle ani jak v nich reagujete, Vás nijak nepopisují. Okamžiky Vás nedefinují, neurčují ani to, jaké jsme mámy, ani to, jací jsme lidé.
2. ZVLÁDNETE TO
Myslím, že to je právě to, co potřebujeme mít všechny na paměti, nejčastěji uprostřed těch těžkých dnů.
Tohle je pravděpodobně to, co jsem nejvíc potřebovala slyšet právě v těch dnech, kdy jsem si myslela, že už dál nemůžu. A vy jistě také.
Ať už je to kamarádka, která Vám zavolá a řekne, že to to zvládnete. Nebo Váš partner, který Vás obejme.
Prostě to potřebujeme vědět. Všechny to zvládneme a nezáleží na tom, jak těžké dny to budou a kolik jich ještě před sebou máme.
Jednou uklidíme všechen ten nepořádek, vypereme všechno to nekonečné prádlo a všechny naše děti přestanou mít záchvaty vzteku nebo pláče. I ta nejhorší noc, jednou skončí, protože je ráno a začne nový den.
Jsme silnější, než si myslíme.
3. POŽÁDEJTE O POMOC
Zdá se to jednoduché, že? Ale která z nás opravdu požádala kdy o pomoc, kohokoliv?
Vnímáme to, jako důkaz, že to nezvládáme. Jako přiznání našeho selhání.
Někdy je ale největším projevem naší odvahy a statečnosti, kdy prostě zvedneme telefon a požádáme o pomoc.
Je to možná trochu ponižující, ale také je to okamžik neuvěřitelného vítězství. Je to totiž chvíle, kdy přestože bojujeme za sebe i za svou rodinu a snažíme se udělat všechno správně a samy, jsme ochotné připustit, že nemůžeme všechno zvládnout.
A je naprosto v pořádku požádat někoho blízkého o pomoc.
4. PŘIJMĚTE POMOC
Další relativně jednoduchá a přirozená věc. Ale mezi “požádat o pomoc” a “přijmout pomoc” je alespoň u mě propast, kterou ne vždy dokážu překonat.
Mám ráda ten pocit, že dokážu všechno a sama. Ale pravda?
Pravda je, že nemohu dělat všechno sama a občas potřebuji pomoct. I vy potřebujete pomoct, protože každý potřebuje pomoct.
Takže otevřeme dveře, aspoň maličko a pozveme si do života další lidi.
Upřímně, když se přiznáme, že jsme skutečné a nedokonalé, ve skutečnosti pomůžeme zbořit všechny ty ohromující masky perfektnosti, které denně tvoří sociální média.
A všem se nám nakonec uleví, že nejsme samy. Protože NEJSME SAMY.
5. POUČME SE Z TOHO
Možná ne zrovna uprostřed toho všeho zoufalství a zhroucení, je ještě prostor na to se něco naučit, ale později.
To, jak prožíváme svá malá nebo velká zoufalství nás učí, dozvědět se něco o sobě samé.
Když děti prostě neposlouchají, když nestíháte prostě nic, když do toho všeho zvoní telefon, prádlo čeká a nemilosrdně se tyčí v rohu, učí nás to, že si musíme určit priority. A krůček po krůčku ten děsivě dlouhý seznam věcí zvládnout tak, jak je v našich silách.
A upřímně, velmi často si vybírám tu jednodušší věc ze svého seznamu, i když vím, že bych měla udělat něco jiného.
Ale někdy prostě nemám sílu na nic jiného, než vybrat jednu, jednoduchou věc a nadechnout se.
Nadechněte se i Vy. Pěkně pomalu.
7. NAJDĚTE SI MALÉ POTĚŠENÍ
Ať už je to cokoliv a zdá se to jakkoliv nepodstatné.
Je to těžké, protože jsou dny, kdy jsem tak unavená, že nechci hledat nic pozitivního, protože nic takového prostě není.
Ale je důležité umět něco najít, ať už je to šálek dobrého čaje, smích dětí někde vzadu nebo jakákoliv drobnost uprostřed toho všeho chaosu, ve kterém teď jste.
Tyhle malé okamžiky, je těžké je najít a pomůžou nám to všechno překonat
Být vyčerpaná a na pokraji svých sil je ten nejhorší pocit vůbec.
