„Musím s Tebou mluvit,“ pronesla Josefína tiše, když se šli večer kluci vykoupat do řeky a babička s dědou připravovali uvnitř domu večeři, zatímco Izzyho a Josefínu nechali dál odpočívat venku.
„Mluv, nikam neutíkám,“ usmál se na ni Izzy a rozvalil se v křesílku.
„Víš, jen by mě zajímalo, proč jsi tak machroval před ostatními. Věděl jsi, o čem se mi zdá, a přesto jsi oba dva dny trval na tom, že budeme stanovat. Dokonce ses vytahoval před dědou, že nejsi žádná bábovka, a zatím stačilo jen říct – fajn, dobrý nápad, za bouřky přeci venku spát nebudeme.“
„Josefí, nechtěl jsem to brát na lehkou váhu, opravdu ne. Jenomže druhá část v mé hlavě mi naznačovala, že jenom zbytečně vyšilujeme.“
“Tys mi celou dobu nevěřil?” Zeptala se sklesle a zahleděla přes zábradlí terasy. Pozorovala zlaté slunce, které se pomalu, ale jistě blížilo k západu a bylo jí úzko.
“Nemůžeš říct, že bych ti nevěřil, jen to nebylo ničím podložené?”
„Aha, takže sis myslel, že jsem blázen. Utěšoval jsi mě jako malé dítě každou noc a říkal sis, že mi šplouchá na maják.“
“Tak to není, vážně.” Bránil se Izzy a mrzelo ho, jak se teď díky tomu incidentu Josefína cítí. “Nejsi blázen, ani jsem si to nikdy nemyslel. Jen je to pro mě složité, chápeš? Tohle jsou věci, které člověk vídá možná tak ve filmu, prostě jsem to podělal. Omlouvám se. Omlouvám se strašně moc. Mrzí mě to. Tím spíš, jestli jsem ti nějak ublížil. Co mám udělat, abys byla zase veselá a netrápila se tím?”
“Radši nedělej už vůbec nic! Bereš mě vůbec vážně, nebo jsem jenom tvoje panenka na hraní? Málem jsi mi umřel. Byla jsem šťastná a jsem šťastná za to, že žiješ, ale když si to promítnu zpátky, strašně to bolí. Vidět tě tam tak ležet…” draly se jí slzy do očí
“Nechtěl jsem nám tím ublížit. Hlavně ne tobě.” Protáhl a sklopil hlavu.
“Já si myslím, že bychom si měli oba ujasnit, co k tomu druhému cítíme a co pro nás znamená slovo důvěra.” Izzy na Josefínu jen vytřeštil oči. Nemohl věřit tomu, co Josefína právě řekla. Myslel si, že ji má jistou, vždyť ještě po té nehodě se k němu chovala mile.
“Mám to chápat tak, že se chceš rozejít?” Zaskuhral úzkostlivě a už mu došlo, proč se k němu chovala celý den tak odměřeně.
“Ne, to si nemyslím, že by byl dobrý nápad.” Podívala se na něj s očima plnými slz. “Jen by bylo dobré si dát pauzu, alespoň do té doby, dokud nepřijedeme zpátky do Berlína a pak se uvidí.”
“Mrzí mě to!! Děsně mě to mrzí a chtěl bych to vrátit zpátky. Do prdele ty ani nevíš, jak moc tě miluju! Spousta lidí řekne, že si dá pauzu, a víš, jak to končí? ROZCHODEM!!! Nechci o tebe přijít. Jsem vůl, nehorázný idiot, a jestli chceš, tak to klidně rozvěsím všude po internetu, nechám si to vytetovat na čelo, ať to všichni vidí, ale tohle ne.”
“Nedělej to ještě horší, než to je.” Popotáhla. “Ty si myslíš, že já tě nemiluju? Nemůžu bez tebe být ani minutu, natož celý den. Vůbec si nedovedeš představit, co bych dělala, kdyby tě ten kmen trefil třeba do hlavy místo do nohy. Umřela bych bolestí, ale to ty si neuvědomuješ, protože myslíš jen a jen na sebe. Prokletá sláva! A jestli bych jednou měla být taky tak sebestředná, tak to raději ve skupině skončím.” Zvedla se, dobelhala se k berlím a odskákala do kuchyně. Potom vylezla opatrně po schodech a zavřela se v jejich společném pokoji. Třískla s berlemi na zem a potom se svezla na postel.
Zabořila hlavu do prachového polštáře a přidušeně plakal, aby ji nikdo neslyšel. Naproti tomu Izzy seděl stále v proutěném křesle a civěl před sebe. Srdce mu svírala železná pěst. Cítil, že se mu hroutí svět pod rukama.
Hlavou se mu honilo všechno to, co si za poslední dobu o tom všem myslel. Neuvědomil si, kolik tím Josefíně způsobí starostí, když bude brát její předtuchu na lehkou váhu. Nechtěl o ni přijít. Nedovedl si představit být s nikým jiným. Žádná z holek, kterou kdy měl, nebyla jako Josefína. Divoká, nespoutaná, zároveň plná ideálů, ale i zodpovědná. Veselá a upřímná, občas dětinská. Měla v sobě zkrátka něco, co ji činilo pro Izzyho výjimečnou a jedinečnou
“Já jsem takový idiot.” Nadával si v duchu, zatímco Josefína stále usedavě plakala v pokoji.
Byla do něj tolik zamilovaná a nedovedla si představit, co by se stalo, kdyby o něj měla přijít. Ale trápilo ji, že díky nedůvěře v její intuici a předtuchu, mohl Izzy přijít o život.
“Bylo to zase kvůli mně…,” zavzlykala, když si už po sté vybavila dnešní noc.
Ležela s poraněnou nohou na zemi a Izzy ji zahlédl. Nemohla se zvednout a jenom kvůli tomu, že jí chtěl pomoct, na něj spadl ten proklatý strom.
“Ježiš, já jsem taková husa!!!”zabrblala do polštáře, ale v tom jí někdo sáhnul na rameno. Příšerně se polekala.
“Nechceš mi konečně říct, co se stalo?” Byl to Vincent. Zrovna se vrátili zpátky a jediný on si všimnul toho, že zamilovaná dvojice spolu není, jako tomu obvykle bývalo.
“Já…, já nevím. Nevím, kde začít.” popotáhla Josefína a shrbeně seděla na posteli. Do klína jí padaly slzy a byla neskutečně naštvaná a nešťastná.
“Zkus to od začátku.” pousmál se Vinnie a chytil ji za ruku. “Že se něco mezi tebou a Izzym děje, se nedalo přehlédnout. Chovala ses od rána jako kus ledu.”
Josefína se nakonec odhodlala a všechno Vinniemu vyklopila, samozřejmě za doprovodu vodopádu slz, které nedokázala zastavit. Pokaždé, když vyslovila Izzyho jméno, ji bodlo u srdce a viděla jeho bezvládné tělo ležet pod větvemi stromů.
“Víš, já si myslím, že za to nemůžete ani jeden.” Usoudil Vincent.
Výhoda tohohle přátelství byla, že Vinnie byl stejně starý jako ona a navíc byl kluk, takže spoustu věcí dokázal vidět z jiného úhlu, než ona.
“Jak to myslíš?” Nechápala a chtěla si utřít uplakané oči, ale už je měla tak nateklé, že jakýkoliv pokus o dotek papírovým kapesníkem, byl dost nepříjemný.
“Myslím to přesně tak, jak to říkám.” Odvětil Vincent.
“Kdybys neuklouzla, Izzy by ti nešel naproti, aby ti pomohl. Nicméně ty bys neuklouzla, pokud bys nešla Izzyho hledat a Izzyho bys nešla hledat kdybychom tě nenechali spát ve stanu samotnou. Už jenom to, že ses tam probudila sama, tě muselo polekat. Ale nenechali bychom tě tam spát, kdybys neusnula. A proč jsi usnula? Protože jsem mizerný vypravěč. Takže, vezmeme-li si to kolem a kolem, můžu vlastně za celou nehodu já,“ dopověděl svou dedukci Vinnie a zašklebil se.
„Ale hlavně, vsadím se, že Izzy nebral tvoje slova na lehkou váhu, jen není zrovna snadné zapojit v sobě nějaké duchovno, nebo co to je. A co vím, takhle se nikdy nezamiloval. Střídal holky jako ponožky, to jo, ale s tebou je to jiné. Čmárá si ty svoje obrázky a neustále smolí básničky. Zas začíná být romantický a to bez Tebe nebyl.“
“Když já ale nevím, co mám dělat.” Pokrčila rameny Josefína. “Dala jsem si s ním pauzu, protože nevím, jak to mezi námi teď bude dál. Když si vezmu ty následky, dělá se mi úzko.”
“Já tě chápu, ale zase pochop ty jeho. Přeci bys to všechno nechtěla zahodit jen tak.”
“Vinci, jen tak? Skoro umřel, i když věděl, co ho čeká a ty řekneš jen tak?” Vyštěkla na něj.
“Promiň, takhle jsem to nemyslel.” Zavrtěl střapatou hlavou. “Jen říkám, že zrovinka vy dva se k sobě hodíte. Jste blázniví, střelení, máte smysl pro humor, máte stejný pohled na svět.”
“Nevím, nevím nevím.” Zakňourala Josefína a znova padla na postel.
V tom se ale ozvalo klepání na dveře a v nich se objevil Izzy. Obličej měl celý skřívaný smutkem a oči celé rudé, jak ho pálily od zadržovaných slz.
“Asi půjdu do kuchyně pomoct s večeří.” Zabrblal Vincent a ještě ve dveřích se otočil a ukázal na Josefínu zaťaté pěsti.
Izzy se neodvažoval posadit se na postel vedle ní, a proto jen stál a upřeně na ni hleděl.
“Jdi pryč a nedívej se na mě tak, nebo umřu.” Říkala si pro sebe v hlavě Josefína, protože Izzyho pohled ji doháněl k šílenství. Zároveň ale věděla, kvůli čemu je na něj rozzlobená.
“No tak, miluju tě. Copak to nestačí? Nebo bys radši Vincenta? Hm?!!” Přemítal si naopak v hlavě Izzy a dál ji svým pohledem propaloval.
“Proč jsi tu?” Pronesla najednou tiše a dál z něj nespouštěla oči.
“Myslím, že to víš.” Chtěl mít tuhle záležitost vyřešit co nejrychleji a na rozdíl od jeho dívky, on si nemyslel, že nějaká přihlouplá pauza mezi nimi ten problém vyřeší.
“Problémy jsou od toho, aby se řešily a ne zametly pod koberec, nemyslíš?“ Pronesl.
“Pochybuju, že ty bys se mnou chtěl něco řešit. Přišel jsi jen proto, že ti je líto sebe sama.” Ušklíbla se znechuceně Josefína. “Na mně ti vůbec nezáleží.”
Tohle už ale Izzy odmítal poslouchat. Prásknul berlemi a noha ne noha, spěšně dokulhal až k místu, kde seděla. Chytil ji za ramena a zvedl ji prudce z postele. Ona na něj jen třeštila oči a nebyla schopná slova. Bušilo jí děsivě srdce, ani hlásku ze sebe nevydala, a kdyby ji chtěl Izzy zabít, asi by ani nepípla.
“Ještě jednou, ještě jednou řekneš něco tak hloupého, tak přísahám, že se neudržím.” stiskl ji ještě pevněji, avšak ne tolik, aby ji to bolelo.
“Rozumíš? Miluju tě a nikdy o tebe nehodlám přijít. Jsi moje jediná naděje v tomhle pitomým pokryteckým světě plným křivdy zloby a nenávisti, zášti a závisti. Jsi jiná, čistá a zároveň svůdně zkažená. Ale nepřišel jsem kvůli sobě, jen mě napadlo, že bys to chtěla vědět. A chtěl jsem ti hlavně přečíst tohle
“Jsi mého srdce světlo,
jsi mého těla teplo.
Mým páskem u kalhot jsi též
Jsi jak má pravda, tak i lež.
Blázen jsem do tvých očích jasných
stejně tak i do vlasů tvých krásných.
Tvá blízkost dohání mě k šílenství,
tys darovala mi své prvenství.
Nechtěl jsem toho zneužít,
nechtěl jsem tě využít!!
Tak doufám, že to nezahodíš teď,
když pro mě znamenáš celý svět!
Umřel bych pro tebe, lásko moje,
umřel bych pro ústa tvoje.
Báseň tobě vymýšlím jen tak, z místa,
avšak lásku, kterou k tobě chovám, je průzračná a čistá!!!”
“Izzy.” Vydechla Josefína a znovu spustila vodopád slz. Něco tak krásného ještě nezažila. Netušila, co jí Izzy řekne, bála se, že ji dokonce uhodí a on jí mezitím vyznal lásku verši.
Objala ho, ruce mu položila na záda a on jí vjel rukou do vlasů. Bylo v tom tolik pocitů a tolik vášně, že to zkrátka nešlo jen tak zastavit.
Tímhle si jí znova získal. Nikdy by nečekala, že mu podlehne tak rychle, ale uvnitř sama sebe věděla, že by byla hloupost se ho vzdát.
