„Je ti lépe?“ zeptal se Izzy, když se Josefína probudila. Seděl vedle jí v tureckém sedu s rozcuchanými vlasy a kruhy pod očima.
„Tys nepsal?“
„Neodpovídej mi na otázku otázkou,“ napomenul ji přísně. „Celou noc ses převalovala, házela sebou a mám o tebe obavy.“
„Nemusíš, dneska jsem byla první noc bez nočních můr,“ pousmála se na něj.
„Aha, takže proto jsi volala ze spánku: Neee, Izzy, neumírej?“
„Asi nemá cenu ti lhát, viď?“
„Bojím se, že se na mě až moc fixuješ Jos,“ pronesl hrubým hlasem a ta slova Josefínu bodla u srdce jako jehla.
„Aha,“ špitla a těžce polka. Zhluboka se nadechla a otřela si v koutku oka slzu. Snažila se pláč zatlačit kamsi dozadu, ale i přesto se jí slzami zalily oči a začal se jí třást spodní ret.
„Bože! Tak jsem to nemyslel,“ objal ji Izzy. „Asi jsem to jenom špatně řekl.“ Omlouval se. „Chci tím jen říct, že není dobré se nikdy na nikoho a nic moc upínat, i když toho dotyčného miluješ, rozumíš mi? Závislost jakéhokoliv typu není správná, ani závislost na lásce ne.“
„Jasně, takže z tebe je najednou nějaký osvícený buddhista, co?“ prskla naštvaně a trucovitě se zvedla z postele.
„Prosím tě, kam jdeš?“
„Na záchod. A nebuď tak fixovaný, vždyť za chvíli jsem zpět,“ odsekla.
„Chvilku to snad počká, ne?“ chytil ji za ruku. „Líbí se mi, jak jsi do mě blázen,“ stáhl si Josefínu na klín.
„Doufám, že se aspoň příjemně bavíš, předtím, než mě pustíš k vodě kvůli obavám, abych se na tebe příliš nevázala.“
„Kruci! Už dost! Tohle máte všechny ženské společné. Člověk něco poví a vy to hned obrátíte proti němu a vytáhnete si jen to, co potřebujete.“
„Fajn, nakonec rozchod bude moje chyba, ne?“ nafoukla se.
„Přestaň, nikdo se s tebou nerozchází. Naopak, v první fázi jsem se tě ptal, jak se cítíš, jestli už je ti lépe, nebo ne.“ Zdálo se, že to Josefínu trochu uklidnilo.
„Po pravdě ani nevím… Noční můry jsem měla, nechtěla jsem ti jen přidělávat starosti, ale když už jsi mě přistihl, jak se mrskám, nemá cenu zapírat. Každopádně břicho mě bolí, ale to bude jen-„ nedořekla větu a vymrštila se mu z náručí a utekla na záchod.
„Jsi v pohodě? A tentokráte pravdu, prosím?“ Zaťukal na ni Izzy.
„Jo, pohoda, jen… mohl bys mi podat bílou krabičku z tašky? Je ve vnitřní kapse uprostřed.“
„A co tam máš?“
„Poklad, troubo,“ zasmála se. „Tak byl bys tak hodný?“
„V tašce? Bílá krabička?“ huhlal, zatímco se nořil pro to, co po něm Josefína žádala. „Tady žádná bílá krabička – Jo tady je! Myslíš tu s nápisem KOTTEX?“
„Víš co? Otevřít dveře a okno dokořán nechceš? Možná by to zajímalo i kluky vedle a lidi na ulici,“ prskla podrážděně.
„Bože, ty jsi dneska protivka,“ ušklíbnul se na ni, když mu pootevřela dveře a on jí krabičku podával.
Za chvilku uslyšel vodu a během pár minut se Josefína vrátila vykoupaná s turbanem na hlavě a kartáčkem v puse.
„Uh he mhi mhohem híp,“ zamumlala.
„Cože?“ přimhouřil oči Izzy a snažil se své dívce odezírat ze rtů, což bylo díky kartáčku v její puse celkem nemožné. Josefína si tedy došla pusu vypláchnout a řekla znovu: „Že už je mi mnohem líp,“ usmála se na něj. „A dilema je vyřešené. Myslím ta bolest s břichem.“
„Pokud mi chceš říct, že je to tím, že máš-„
„Ano, přesně, pane VŠEM TO ŘEKNU, kvůli tomu, takže nemusíš vyšilovat.“
„Nevím, moc se mi to nezdá. Nemyslím si, že tak úporná bolest je v pořádku.“
„Měl jsi někdy ženské problémy?“ rýpla si do něj.
„No…,“ protáhl.
„Tak vidíš,“ ušklíbla se na něj.
Pro tentokrát se jí podařilo Izzyho přesvědčit a příchod periody jí v tomto šel na ruku, ale dřív nebo později přijde na to, že bolest přichází i mimo ni a do té doby si musela vymyslet nějakou pohádku, které by uvěřil, protože měla pocit, že návštěva lékaře je jenom pro padavky.
 
“Mám tu spoustu balíčků pro každého z vás.” prohlásila recepční, když odcházeli. “Poslali je sem vaši fanouškové, tak vám je předávám.”
“Děkujeme.” řekl bodyguard Bobby a všechno si od recepční vzal. “Ale my to musíme nejdřív prozkoumat, než jim to dáme. Mezi fanoušky taky můžou být ti, kteří je nesnáší, a to si nevezmeme na triko.”
“Vidíš přeci, že jsou to jenom plyšoví medvídci, srdíčka, psaníčka a tak,” protočil oči vsloup Cayce.
“Ostatně jako vždycky a kdyby v tom byla bomba, už by přeci bouchla, ne?”
“Cayce, zkoušíš to na mě pokaždé. Každý koncert a turné se mě snažíš odradit a já už ti asi po desáté opakuji, že jsme tu od toho, abychom vaši bezpečnost chránili a ne jí narušovali, jasný?” Nedal se odbýt a popadl všechny dárky a nacpal je do velkého černého kufříku, který vypadal jako zmenšenina Hammera – stejně bytelný a zdálo se, že snad stejně tak opancéřovaný. Pak se otočil a rázoval si to ke dveřím, od kterých pak na všechny mávl, aby si pospíšili.
“Ještě moment prosím.” Zadržela je recepční. “Pan vedoucí mě poprosil, jestli byste se nevyfotili pro náš hotel. Rádi bychom měli památku, že nás navštívila tak známá a slavná skupina jako jste vy.”
“Ježiš ženská, měla jste na to několik dní a vy si vyberete zrovna tu nejchaotičtější. Jestli nám kvůli vám-”
“Bobby, tohle už je zase naše parketa.” Přerušil ho Vinnie.
 “A nebuď prosím nevrlý na lidi, kteří si to nezaslouží. Třeba takový Luis by si zasloužil pořádnýho sprďana spíš, než tahle paní.” a mrknul směrem k jednomu muži z jejich týmu, který stál před hotelem. Pak kluci společně s Josefínou zapózovali a usmáli se. Recepční měla klid a majitel hotelu určitě bude zářit štěstím.
 

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account