Dnešní den byl pro mě výzva.
Video jsem sice ukončila tím, jak mám dobrou náladu a konečně se cítím skvěle, ale nakonec to dopadlo tak, že jsem zasedla k počítači, psala předmluvu k 1. dílu videa a bolela mě hlava jako střep a můj půl roční synek (který ve videu spí) nadával v postýlce vedle v pokoji, protože ho bolely zoubky, bříško a já nevím co ještě.
Měla jsem pocit, že mi hlava snad pukne a toužila jsem po tom, abych si mohla dát Nutellu. Úplně jsem cítila její chuť na jazyku, molekuly cukru, které putují mými žilami, dokonce i jak by mi to bodlo a bolest hlavy by přešla ráz na ráz.
“Anny, dej si,” volá na mě z poličky. “Díky mě zvládneš všechno raz dva. Přeci nechceš být mrzout… No tak, jen si dej. Co když budeš vzhůru do noci jako včera?” Láká mě, ale já vím, že nesmím. Kvůli svému zdraví, ale i kvůli hrdosti.
Ne…, nepodlehnu! Nakonec se zvedám a jdu si pro banán. Sice hodlám spořádat jedno z nejvíce cukernatých ovocí, takže se do mé diety moc nehodí, ale působí jako balzám na duši. Bolest během pěti minut povoluje a mně je zase relativně hej. Dokonce, jako kdyby i Míša vycítil můj vnitřní klid a usíná.
Ha ha, pokud byl takový první den, prosím, nepřeju si dožít se zítřka *smile*
||Videa
