I přesto, že jsem vyrůstala na vesnici, nikdy jsem neměla nutkání pečovat o nějakého domácího mazlíčka. Jako ve správném vesnickém domku se nám po dvoře potulovala kočka a později nám v kuchyni brebentil papoušek, ale větší zvěřinec jsme nikdy neměli. Rodiče sem tam přišli s nápadem, že bychom si pořídili pejska, ale představa, že by ze mě kdy byla chovatelka byla upřímně děsivá. Neustálé venčení a péče o psa, to zkrátka nebylo nic pro mě.
Když jsem si o pár let zařizovala společné bydlení s mým přítelem Pavlem, oba jsme měli jasno. Žádná zvířata! Veškeré zařízení bylo perfektní, doplňky ladily jak barevně, tak i designově. Byt byl pro mě chloubou, na kterou jsem byla patřičně hrdá 🙂 Postupně jsme si budovali hnízdečko lásky, kde jsme v budoucnu chtěli založit rodinu. Pro zvířata tu zkrátka nebylo místo. Můžete si život plánovat, jak chcete, scénář píše sám osud a tak tomu bylo i v našem případě. Když zemřela přítelova babička, zůstala po ní desetiletá fenka jezevčíka, která se měla zanedlouho stát nejen členem naší rodiny, ale i mou nejlepší a věrnou společnicí 🙂
Celá rodina začala řešit vzniklou situaci a hledat nový domov pro opuštěnou Betynku. Všichni byli pracovně velice vytížení a nezbývalo jiné řešení, než pejska umístit do útulku. Během hledání útulku jsme se s Pavlem rozhodli, že si Betynku dočasně vezmeme k sobě a počkáme, až seženeme vhodné místo, kde se o ni dobře postarají. I přes počáteční smutek si u nás Bety začala zvykat. Dělala mi společnost v kuchyni, způsobně čekala, než se vrátíme z práce a s vděčností si říkala o pomazlení. Přistihla jsem se, že je mi její přítomnost příjemná a užívala jsem si společných procházek. Jak myslíte, že to nakonec dopadlo? S Pavlem jsme se rozhodli, že si pejska necháme a musím říct, že to bylo nejlepší rozhodnutí v mém životě 🙂
Už je to skoro rok a já musím říct, že mě péče o našeho psího miláčka mě doslova naplňuje. I když se spoustu věcí teprve učím, snažím se být tou nejlepší chovatelkou 🙂
||Blog
