Šok novopečené matky č.1

Agátino první očkování (důležitost samozřejmě maximální, milník v jejím krátkém životě, přirovnej k 80tinám pradědy, tisícímu seskoku padákem nebo první poživatelný svíčkový) ve mně probudilo po dlouhé době uvědomění si sama sebe a svých pocitů.

Jako bývalá sebestředná bytost jsem v sobě našla posledního kouska té sobeckosti a dala malou nebohou žížalu očkovat. Tou vakcínou, kterou matky ve velkém odsuzují, že prý po ní děti blbnou. Jenže já si chci užívat (kousek sobeckosti) a to nelícuje s nemocným smradem. Dám Agátu očkovat na všechno. Jakože úplně na všechno. I na rýmu.

Očkování bylo rychlý, Agáta dostala včeličku do zadečku (tak to říkala jedna "těhulka" na "Modrým Koníkovi cézet") a jely jsme domů. Šok nastal v momentě, kdy jí začlo být ouvej. Čekala jsem hysterie a řev, ale místo toho se dostavilo něco mnohem horšího.
Moje malý miminko leželo na gauči, hlavu na stranu, potichu plakalo a z očí jí tekly slzy jak hrachy. Rozuměj, předtím jí nikdy žádný slzy netekly. A vtom jsem pocítila to, co bylo tak silný, že jsem si i uvědomovala, že to právě cítím. Poprvé jsem chtěla přenést tu bolest na sebe, pomoct jí, ulevit. Poprvé jsem cítila tu bezmeznou mateřskou lásku, která se mi doteď spolehlivě vyhýbala.

Vždycky jsem svoje dítě měla ráda, ale teď poprvé jsem ji milovala. 

Moje "mini me" má 3 měsíce a já hrdě prohlašuju, že bych za ní dala život. A to jsem si před rokem nedovedla představit rozdělit se s kočkou o salám. Hm, znáš to, život míní ...