Je to už devět let, co maminka zemřela. Tedy, jak se to vezme. Moje poslední slova tehdy zněla:”Už můžeš jít, mami, sejdeme se v nebi.” Jako věřící člověk totiž věřím v zaslíbení, které je psané v Bibli. Prostě život na Zemi nekončí, ale pokračuje životem věčným v nebi. Jsou lidé, kteří se mnou nemusí souhlasit, já bych také kdysi s tímto výrokem nesouhlasila.
Jenže, jak šel čas, zjistila jsem spoustu věcí ohledně života pozemského i duchovního. Setkala jsem se v životě s mnoha překážkami, které jsem musela nějak překonat, zažila jsem toho tolik… Do jednoho článku nelze vše vypsat, na to by byla vhodná pouze kniha nebo možná víc dílů na pokračování. Střídala se různá období, vyzkoušela jsem si toho dost. Ani dětství nebylo tak pohodové, jak by se na první pohled zdálo.
Ale děti z rozvedených rodin to nikdy nemají úplně lehké. Mládí bylo zase odžito způsobem pokus a omyl. Dospět a dožít se určitého věku mi časem připadalo jako zázrak. Každopádně můj největší zlom nastal až tehdy, kdy jsem sama uvěřila, že existuje Bůh. A těžko se to vysvětluje tomu, kdo to neprožije sám na sobě. Nelze ani nikoho odsuzovat nebo poučovat, jak co má být správně. Kdo hledá pravdu, najde ji, pokud chce.
Moje maminka byla celý život nevěřící až do doby, než se přistěhovala za námi, aby nám občas mohla pomáhat a žít tak, jak si vždy přála. Jen netušila, že jí v tu dobu zbývalo už tak málo času. Dostala rok na to být šťastná a byla! Užívala si vnoučat, chodila na výlety, jezdila s turisty, v našem kostele získala spoustu přátel, až nastal den, kdy se jednoho rána nepostavila na nohy. Po operaci, kterou ještě ten samý den musela podstoupit bylo jasné, že nádor nebude asi tím jediným, co způsobilo dočasné ochrnutí.
Za týden se z výsledků dozvěděla celou diagnózu. Rakovina slinivky v posledním stádiu s mnoha metastázami všude po těle. Nedalo se dělat už vůbec nic. Maminka to přijala s pokorou, byla smířená s tím, co ji čeká. Nebála se toho, protože věděla, že půjde do nebe. Jediné, co ji mrzelo bylo to, že nám nebude moci pomáhat se starostí o Jolanku, které se prokázala diagnóza těžké formy autismu. Bylo to moc těžké období.
Když se naše vztahy konečně po letech zlepšily natolik, že jsme mohli všichni spolu dobře vycházet a žít vedle sebe blízko, najednou se to obrátilo jinak, než by kdokoliv z nás mohl očekávat. Vlezla nám do toho nemoc. Zákeřná rakovina u babičky a dětský autismus u dítěte. Brzy tedy nastalo i to nejhorší, smrt.
O smrti se lidé obvykle bavit nechtějí, pokud se jich to osobně netýká. Někdy ale může i smrt být vysvobozením pro člověka, který trpí. Když máte bolesti, nemůžete zvednout hlavu a sami se najíst, nemáte sílu dojít si ani na toaletu nebo se umýt, jak to u lidí v posledním stádiu rakoviny bývá, pak už se na smrt díváte jinak. Vlastně jsem s maminkou vše probrala dřív než odešla do nebe. A až nastane můj čas tak vím, že se tam opravdu sejdeme. Alespoň v to věřím…
Jen naše autistka Jolanka to tehdy nechápala a myslela si, že ji babička asi opustila. Byla pak půl roku nezvladatelná, odmítala vše, co ji předtím bavilo, babička tu ale nebyla a nikdy už nepřišla. Starší dcera to pochopila, říkala, že babička je teď v nebi a dívá se na nás. Mladší Jolance to nešlo vysvětlit vůbec. Snad se někdy rozmluví a bude možné ji to vysvětlit na fotografiích, jak to kdysi doopravdy bylo.
Změnilo to ale nás všechny. Když odejde někdo blízký z rodiny, v srdci vám zůstane po něm smutno, ale víte, že musíte žít dál. Chodíme na hrobeček, děláme kytičky z javorových listů, které měla maminka vždy ráda, a zavzpomínáme si na hezké časy. Tak by to asi mělo být. Vzpomínat v dobrém, ale žít s radostí každý další den, dokud můžeme. Každému je dána jiná délka života a nikdo dopředu netuší, kdy se ještě probudí a kdy už ne. Proto je tak důležité žít s láskou a umět se kolem sebe lépe dívat.
||Blog
