Prací prášek a dítě - životu matky nebezpečno

Miluji ty okamžiky, kdy se můj dvouletý Kuba rozhodne, že mi pomůže s úklidem domácnosti. Většinou mi to hlásí předem a minimálně se snažím to mít pod kontrolou. Dnes jsem to zjistila ve chvíli, kdy mokrými ponožkami ťapkal přes kuchyň do obyváku.

Chystali jsme se ven nakoupit ovoce a zeleninu. Do toho nám přivezli nákup. Úplně mi vypadlo z hlavy, že jsem něco objednávala. Těžké věci si nechávám vozit. I tak mám kolikrát pocit, že mám ruce až na zem jako opice. Jelikož jsem doma poskakovala už ve svetru a čepici, rychle jsem vybalila věci, co měly přijít do ledničky, a drogerii strčila do koupelny.

Už zbývalo jen obléci Kubu. Jak se říká, to nejlepší na konec. Jsme spolu v koupelně, Kuba si z balíku vyndává plínu, já mu nesu oblečení na gauč do obyváku. Volám na něj, ať už jde. Dosednu na gauč a ozve se: „maminkooo, kaťata.“ Já tu jeho rychlost nechápu. Co si tak rychle stihl udělat s kalhotami?

A už ho vidím. Nohavici po koleno mokrou a nějak divně našlapuje. V hlavě mi běží myšlenky. Jak si mohl za takovou chvíli zmáchat nohu po koleno? On snad vlezl do záchodu? „Kubo, stůj, už ani krok.“ Jdu k němu. Nebyla to voda. „Co to sakra je? Kuboooo?“

Svléknu ho, jdu do koupelny a už v předsíni málem omdlím. Chvíli mi trvá identifikace, co to je za obří kaluž na zemi. Ale jen do té doby, než zaostřím na prázdnou nádobu. Nádržka na prací prášek na pračce otevřená a 3 litry nového tekutého prášku vylito VŠUDE. V botách, na koberci, po celé podlaze v koupelně, pod pračkou, skříní, prostě všude. Snažím se skočit do koupelny, v tom chytám smyk a luxusním telemarkem dojíždím až k vaně.

Nohu mám zlomenou pod sebou, celá obalená pracím práškem a za mnou se ozve: „Maminko, omynem.“

Snažím se vstát. Jsem jako postava z grotesky. Nohy se mi rozjíždí všemi směry. Padám. V letu se pokouším zachytit sušičky. Strhávám s sebou na zem vyprané a poskládané prádlo. Kuba se neskrývaně baví. Podívám se na něj. Stojí před kaluží v předsíni, úsměv od ucha k uchu: „Maminko, Kuba pomoc.“

„To jsi moc hodný, Kubíčku,“ říkám si v duchu, zamáčknu slzu a plazím se směrem ke koberci v předsíni, kde se mi konečně daří vstát. Když byste si chtěli zabruslit, stavte se.

Posílám Kubu do obyváku hrát si, s důrazným varováním, ať nepomáhá. Sedám si v předsíni na schod a přemýšlím o prodeji bytu. Co s tím mám jako dělat? Ta mazlavá hmota je prostě všude. Mám ji i ve vlasech (proč jsem si sundávala tu čepici?). No nic. Když nemůžeš, tak přidej, že?

Svlékám ze sebe oblečení, otvírám dvířka pračky. Ta je plná vody. Kuba stihl ještě pustit napouštění. Moc nerozumím tomu, že šla vůbec otevřít. Už je mi ale všechno jedno. Házím oblečení do pračky, prášek přidávat nemusím a spouštím. Přidržuji se skříňky a brodím se opatrně pro kbelík a k vaně pro vodu. Ani po desátém vytření to není lepší. Kuba je v obyváku potichu. To není dobré znamení.

Nechávám kbelík kbelíkem a mířím tam. Leží pod dekou na gauči, velké modré oči upřeny na mě: „maminko, pomiň“. Sedla jsem si k němu a promluvili jsme si o tom, že je sice hrozně hodný, že chce mamince pomáhat, ale jsou věci, které ještě nemůže dělat sám. Reagoval na to „Kuba ne ám, maminka“, dal mi na to ruku, že už to dělat nebude a mohli jsme vyrazit ven. Na úklid koupelny mám celou noc .

Beru to pozitivně, alespoň máme krásně vypraný koberec.  

Sledujte nás na Facebooku nebo na blogu.