Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

avatar
Zuzana Brozmanová
Vloženo 12. 2. 2017
Líbí se mi

Povídka: Jsem ještě jenom dospělá, tak se musím hodně učit od dětí.

avatar
Zuzana Brozmanová
Vloženo 12. 2. 2017
Líbí se mi
Povídka: Jsem ještě jenom dospělá, tak se musím hodně učit od dětí.

Povídka: Jsem ještě jenom dospělá, tak se musím hodně učit od dětí.

Alice byla třicetiletá zoufalá žena, které se v životě pokazilo snad vše, co mohlo. Jediným důvodem k oslavě byl fakt, že ráno dokázala vstát z postele. Když měla lepší den, tak zvládla nakoupit a uvařit večeři. Asi se to nezdá, ale věřte mi, pro ni to byl obrovský úspěch. Život jí nedával smysl a zrovna byla příliš slabá na to, aby mu ho dala sama. Na pokraji beznaděje, se značnou dávkou marnosti a ve stavu rezignace, snažila se, tak nějak pomalu přežít.

Jednoho večera seděla ve společnosti televize, pod dekou s bylinkovým čajem v ruce, na gauči. Zapípal jí telefon. Její sestra konečně po týdnech přenášení porodila syna. Po dlouhé době pocítila radost a úlevu. Hlavou jí prolítla pozitivní myšlenka. Teď si ze svého seznamu nezdarů mohla klidně jeden vyškrtnout. Uvědomila si totiž, že i kdyby se jí nepovedlo potkat do konce svého plodného období pana dokonalého, že to vlastně zas až tolik nevadí, protože kdyby v tomto životě nestihla mít svoje vlastní děti, tak má alespoň synovce, kterého může učit, dát mu lásku, pozornost a péči.

Malý rostl jako z vody. Alice s ním trávila docela dost času. Jak ho tak pozorovala, všimla si, že je fascinován každičkou věcí v jeho dosahu. Nebyl na světě ani rok a s obrovským zájmem zkoumal vše nové, všemu věnoval obrovskou důležitost. S nadšením, bez předsudků, bez obav. Alice se rozhodla, že se od něj bude učit.

Uvědomila si, jak moc ztratila zájem o vše kolem. Co má on? Zájem o všechno. Co mám já? Nezájem o to, co je v mém dosahu, mám zájem o to, co nemám a to je dost bolestný pocit - nemít, také nemít zájem bolí a když zájem máte, ale tu věc nemáte, tak to také bolí. Ano, to co již měla, ji nezajímalo, už to měla. Už to znala. Naskytla se proto otázka, proč nejde zkoumat to, co nemá a o co má zájem? No. Že by obavy a strach z neznáma? Přeci to známé také neznala, nejdříve to všechno musela poznat, aby se to pro ni známým stalo.

Její synovec neměl strach. Šel klidně vstříc neznámým věcem. Neuměl chodit a přeci lezl po schodech. Je to šokující, pozorovat někoho, kdo se vůbec nebojí. Někoho, kdo nemá předsudky, obavy a očekávání. Hlavu měla plnou myšlenek. Kde se ve mně vzal ten strach? Přeci i já jsem to malé dítě, přeci při pohledu na něj se dívám do zrcadla a vidím se tam, ale s tím rozdílem, že já cítím strach. Můj synovec neumí mluvit, ale umí se ozvat. Když má hlad, když chce spát, když se mu něco nelíbí, když s něčím nesouhlasí, tak to dává najevo. Dává najevo, co cítí, dává najevo své potřeby. Jaký je mezi námi rozdíl? No kromě třiceti let a faktu, že on je muž a já žena, by snad žádný rozdíl mezi námi být neměl, ale je. Já umím mluvit, ale neumím se ozvat. Neumím dát najevo své pocity, neumím si říct o to, co potřebuji.

Hmmm, když nad tím tak uvažuji, tak kdesi hluboko uvnitř vím, že to také umím. Přeci dítětem jsem byla. Už jsem to jednou dokázala. Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. Vím, že bych to také dokázala. Ozvat se. Zakřičet. Dupnout. Odejít. Rozbrečet se. Usnout, když se mi chce. Nahlas se smát, když jsou všichni potichu. Být spontánní. Tak co sakra dělám jinak než on? No jo, já se bojím. Zapomněla jsem, že on nemá strach. Takže bych se mohla naučit jak nemít strach. Hmmm. Ta představa mě děsí. Když zapojím trochu dedukce, tak on pocit strachu nezná. Já ano, takže se asi musím smířit s faktem, že strach prostě cítím. No a co. Jdeme dál.

On dělá nebezpečné věci, protože neví, že jsou nebezpečné a proto je dělá, protože se nebojí, a když je udělá, tak se mu nic nestane. Takže při troše odhodlání můžu svůj strach překročit a udělat také pár riskantních kousků, sice se strachem, ale s důvěrou, že se mi nic nestane.

Alice se o sobě od svého synovce hodně naučila. Uvědomila si, že všichni dospělí občas potichu volají o pomoc, ale tak, aby je nikdo neslyšel. Nesmí být slyšet, přeci by už všechno měli zvládat sami, už by měli všechno umět. Jsou dospělí. Měli by umět se nebát. Nikdo nesmí na dospělém poznat, že má strach, že udělal chybu, že touží objevovat svět. Nesmí do něj být vidět, nesmí ukázat kým je. Ostatní by si mohli myslet, že se chová jako malé dítě.

Nesmí být spontánní. V dospělém světě je to totiž projev nezodpovědnosti. Dospělý člověk se musí ovládat. Tak se ovládá a ovládá a ovládá. Umí být tak pod kontrolou, že to jednoho dne prostě nezvládne. Jednoho dne se neovládne a neuhlídá to malé dítě, kterým ve skutečnosti pořád je. Jednoduše dospěje k závěru, že být opravdu dospělý znamená zůstat svůj, tedy být tím neohroženým dítětem, které nemá ze života strach. 

 

Místo, kde můžeš psát a diskutovat

Pro možnost vložit komentář musíte být přihlášena.
hudlenka
hudlenka 13. 2. 2017

souhlasím, máme se od dětí co učit... a taky od zvířat - lásku a oddanost!

Odpovědět
TerezaZlin
TerezaZlin 13. 2. 2017

ano, děti jsou někdy naši velcí učitelé

Odpovědět
Ovace
Ovace 13. 2. 2017

Odpovědět

ŽENY s.r.o. v číslech

1
žena na začátku (naše Eva)
3.
rok startujeme v novém
10
regionálních Pracoven ŽENY s.r.o.
3 000
žen v průměru na jedné akci v OC
84 925
registrovaných inspirativních žen
2 922
testovaných produktů
43 290
odeslaných produktů
165 073
vložených hodnocení

Chci odebírat novinky na svůj email.