avatar
Jana LeBlanc
vloženo 15. 2. 2017
Líbí se mi

Patří obřízka na blog?

avatar
Jana LeBlanc
vloženo 15. 2. 2017
Líbí se mi
Patří obřízka na blog?

Patří obřízka na blog?

Minulý víkend, to byl Beník ještě u mě v břiše, jsem se prala s opravdu těžkým úkolem. Slíbila jsem do časopisu Maminka napsat fejeton o mužské obřízce (vyjde v dubnovém čísle), která je tady v USA podobně běžná jako v Česku propíchnuté uši u holčiček a která byla jedním z největších dilemat mého těhotenství.  

Dlouho jsem ten článek odkládala. Bála jsem se, že na omezeném prostoru stránky a půl se mi nepodaří moje myšlenky správně vyjádřit a že nechtěně urazím někoho, kdo má na celou věc jiný názor. A ano, bála jsem se, až na článek po vyjití v časopise narazím na sociální síti a pohlédnu na komentáře. Asi nejvíc jsem ale řešila otázku soukromí: patří takhle intimní téma, podepsané mým jménem, do časopisu? Patří na blog, jak můj chlapeček bude nebo nebude mít upravený pohlavní orgán? Jak otevřeně mám právo mluvit o někom, kdo je sice můj, ale ještě pořád v mém břiše? A co až se narodí?   
 
Nedávno jsem se bavila s kamarádkou, která mi říkala, že je čas, aby někdo začal psát a blogovat i o podstatnějších věcech, než je správná kombinace kalhot a topu nebo barvy laků na nehty. Že jestli lze ženy nějak podpořit, má to v 21. století vypadat právě takhle: mít odvahu veřejně otevřít témata, o kterých se bavíme, jenom když spolu jdeme na víno. Tehdy jsem sice horečně přikyvovala, protože částečně si to opravdu myslím, přiznám se ale, že stoprocentně jasno v tomhle paradoxu nemám.
 
Těhotenství změnilo můj život do té míry, že najednou se všechno točí kolem mého břicha a já mám chuť své radosti o otázky, na které nikde nenacházím odpovědi, sdílet. A věřím, že po narození miminka se tenhle pocit ještě zdvojnásobí. Ale kde je ta hranice, o čem mám ještě psát (nebo co fotit a veřejně vystavovat) a co už je moc? Psát o sobě mi nevadí, ale k dítěti, které moje rozhodnutí blogovat - třeba o tom, zda bude obřezané nebo ne - nemůže nijak ovlivnit, mi to přišlo, no, ne úplně fér. Do teď mám v paměti známé, kteří proklínají své rodiče za to, že ukazují jejich fotky z dětství s odhalenými zadky celé rodině. Jak asi bude mému chlapečkovi, až si třeba jednou spolužáci ve škole přečtou o tom, kterak maminka řešila jeho předkožku?  
 
A to pořád mluvím "jen" o psaní.
 
Shodou okolností jsem o víkendu na sociálních sítích narazila hned na několik žen, které podobné otázky zřejmě vůbec netrápí. Nad záplavou instagramových fotek manželů a miminek v různých stádiích porodu nebo po něm jsem jenom nechápavě kroutila hlavou. Ale když mi pak YouTube nabídl video z porodního dne (včetně porodu samotného) jakési blogerky, moje první reakce byla, jestli to myslí vážně. Co přesně přiměje ženu k tomu, že při prvních kontrakcích vezme do ruky kameru, aby natočila, jak se svíjí doma v obýváku na podlaze? Jaká žena nafilmuje své roztažené nohy před lékařem, jednu z pro mě nejzranitelnějších pozic, pár chvil předtím, než z ní vyjde dítě a o minutu později i to dítě? Je to hrdinka? Blázen? Obojí? (Druhá věc je, co přesně přiměje 3. 000.000 lidí, mně nevyjímaje, abych se na to skoro hypnotizovaně dívala. Ale to je na jiný článek.)
 
Každopádně, abych to téma trochu odlehčila. Přiznám se, že na internetu, Instagramu a YouTube mě nefascinuje jen téma odhalování soukromí, ale také to, kde tolik žen bere čas, aby v každé chvíli braly do ruky selfie tyč nebo kameru, a hlavně, jak jsou neustále připravené "k akci": mají barevně sladěné luxusní spodní prádlo, čerstvě umyté, dokonale vyfoukané a natočené vlasy, po mnoha hodinách porodních bolestí nerozpité oční linky, na puse rtěnku, na sobě oblečení bez fleků. V tomhle před nimi smekám. A je mi jasné, že se svým prádlem (podprsenka a kalhotky každé jiné značky a barvy), vlasy v culíku, stíny napadanými pod víčkem už v půl dvanácté dopoledne a šedým svetrem, na který se mi právě rozprskla mandarinka, určitě zůstanu jenom u psaní. A to mám dítě ještě pořád v břiše, ne u prsa!
 
Teď akorát musím ještě vyřešit, nakolik odvážná v tom psaní teď i do budoucna budu. 


Malá poznámka po porodu:
Tento článek jsem psala opravdu ještě před porodem a byla jsem zvědavá, jak se na něj budu dívat poté. S odstupem šesti dní, co chovám v náručí svého syna, musím říct, že ohledně toho, co psát (fotit, sdílet) a co si nechat pro sebe, jsem sama v sobě ještě zmatenější. Ostatně možná jste to postřehli u předchozího článku, ke kterému jsem původně dala i fotku pořízenou krátce po porodu. Za pár hodin jsem si to ale rozmyslela a nahradila ji jinou, méně intimnější. 
 
Nad ženami, co natočí svůj vlastní porod, pak po zkušenosti z minulého týdne kroutím hlavou ještě víc. Já jsem minulou středu nad ránem byla ráda, když jsem se jednou roztřesenou rukou při kontrakci pevně chytila B., abych se nerozpadla na tisíc kousků, a druhou skoro drtila opěrku nemocniční postele. Nějak si neumím představit, jak bych v té chvíli obsluhovala ještě foťák nebo kameru. A hlavně - jestli bych vůbec chtěla. Jsem si totiž jistá, že ne. 

P.S. K tématu obřízky se ještě vrátím, jakmile budu psát o porodu, neboť v porodnici to bylo velké téma. 

Místo, kde můžeš psát a diskutovat

Pro možnost vložit komentář musíte být přihlášena.
avatar
Moni82 20. 2. 2017

Těším se na další článek.

odpovědět
avatar
Tenderka 20. 2. 2017

tiez nechapem, ako to moze niekto natacat a este sa na to aj pozerat... staci zazit

odpovědět
avatar
sipeji 20. 2. 2017

ještě že mám holčičky a toto nemusím řešit

odpovědět

ŽENY s.r.o. v číslech

1
žena na začátku (naše Eva)
3.
rok startujeme v novém
9
regionálních Pracoven ŽENY s.r.o.
67 840
registrovaných inspirativních žen
2 887
testovaných produktů
108 807
vložených hodnocení