Naše rodina vždy ráda cestovala. Milovali jsme výlety do přírody, dovolené u moře či na horách i krátké procházky. Děti s námi jezdili od malička a byly zvyklé. Dokázali se sbalit rychle a přesto tak, že měly vše potřebné.
Jednu z našich dovolených jsme trávili v Krkonoších. Užívali jsme si krátké i delší výlety, pěší túry do přírody i večerní procházky po nedalekém městečku. Rádi jsme poseděli v kavárně nebo absolvovali šílenou jízdu na bobové dráze. Předem jsme měli vybraná místa, na která jsme se chtěli jet podívat a každý večer při posezení u ohně, jsme plánovali výlet na další den. Na čtvrtek připadl výšlap na Sněžku a zpět lanovkou, abychom si užili výhled a měli další zážitek.
Člověk míní, pánbůh mění. Ráno jsme zaspali, zdrželi se na snídani, dcera nemohla najít batoh a nešlo nám nastartovat auto. Než jsme mohli konečně vyrazit, bylo po poledni. Vzhledem k tomu, že cesta ke Sněžce chvíli trvala, nahoru to také mělo zabrat nějakou tu hodinu, a poslední lanovka dolů jela kolem 17 hodiny podvečerní, přidali jsme do kroku. Na vrchol jsme se vyškrábali zmožení, ale šťastní a spokojení. Jaké bylo ale naše překvapení, když jsme zjistili, že čas na vrcholu nám příliš nezbývá, pokud chceme lanovkou dolů jet. Navíc se začal zvedat silný vítr, mraky se honily jako o život a poučení, že nahoře přichází bouře nečekaně rychle, nás motivovalo k dalšímu svižnému kroku. Nechtěli jsme se ale od vrcholu příliš vzdalovat a tak jsme ho měli stále na dohled a hlídali čas. Přesto jsme na jednom zvláště malebném místě sundali batohy a rozhodli se, že necháme děti chvíli odpočinout a pokochat se v klidu krásnou přírodní scenérií.
Fotili jsme o sto šest, když tu nás náhle přerušil manželovo nadšený výkřik, „Podívejte děti, orel. To je nádhera“ rozplýval se a štěstím poskakoval jako malý kluk. „To jsem ani nevěřil, že budeme mít takové štěstí a uvidíme orla na vlastní oči. Vidíte to krásné zbarvení peří? A to rozpětí křídel? No tak, dívejte se přeci, orla ve volné přírodě hned tak neuvidíte“ rozčiloval se, když zjistil, že naši potomci zdaleka nesdílejí jeho nadšení. Dravec se blížil a já si začala říkat, že mi ten orel přijde jako úplně obyčejný pták. „Představovala jsem si ho tedy jinak“ podotkla jsem, „hlavně většího“. Manželův zrak mě probodl. „Tebe taky nic nenadchne, třeba je ještě mladý, vyroste“ prohlásil uraženě. Orel se blížil stále víc, a když prolétal nad našimi hlavami, hlasitě pozdravil. KRÁ, KRÁ, KRÁ.
Hurónský záchvat smíchu, který mě a děti postihl, nedokázalo zastavit ani manželovo uražené a naštvané pohoršení. Nemluvil s námi dlouho a my se dlouho nedokázali přestat smát. Ještě po letech stačilo doma vydat krákavý zvuk a celá rodina ležela pod stolem. Manžel se po letech začal alespoň usmívat, ale jeho ego se z toho nevzpamatovalo nikdy.
