Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

Alice
Alice
Vloženo 11. 9. 2014
Líbí se mi

Moje posedlosti - RODIČE

Alice
Alice
Vloženo 11. 9. 2014
Líbí se mi
Moje posedlosti - RODIČE

Moje posedlosti - RODIČE

Alice v novém blogu vzpomíná na své rodiče. Dejte si kafíčko a uvolněte bránici

Měla jsem skvělé rodiče. Na jednu stranu přísné, na druhou velmi tolerantní. Tatínek ctil rozdělení rolí v domácnosti, co jsou ženské a mužské práce a tak nás s bratrem i vychovával. Já musela pomáhat v kuchyni, bratr se učil dělat police, uklízet jsme museli oba. Nicméně i on musel umět přišít knoflík, loupat brambory a já naštípat třísky, rozdělat oheň nebo přitlouct hřebík a vědět, že jen ženský zahýbají, ale muži odbočují (v autě…na co to, ženy, myslíte??).  

Měli jsme doma jen dva zákazy. Kouřit a jezdit stopem. Nekouřím, protože mi to nechutná. Můj bratr kouří, avšak před rodiči si troufnul zapálit až ve svých třiceti letech. Stopem jsem jela jen párkrát v životě, jak říkám, jen v nevyhnutelných situacích, jinak na tomto způsobu dopravy nevidím nic lákavého.

Mohli jsme si domů přivést kohokoliv, kdykoliv a nikdy od nás neodcházel hladov či žízniv.

Samozřejmě docházelo k lehčím rozepřím, např. když jednou o prázdninách rodiče odjeli na dovolenou s mým mladším bratrem a mě bylo dovoleno zůstat doma. SAMA. Pokud si tak matně vzpomínám, sama jsem v tom bytě nikdy nebyla. Střídaly se mi tam zástupy mých kamarádek, z nichž některé zůstaly i několik dní. Jednou se nám odpolední sedánek rozrostl i o pánskou společnost, z pokecu s kámoškami byl najednou mejdan jako blázen, ani facebook a ostatní informační technologie jsme k tomu nepotřebovali. Ráno byl byt vzhůru nohama. Pánové nás sice v nočních hodinách opustili, ale kamarádky, alespoň některé, zůstaly i na noc a ráno, hned po kávě a aspirinu jsme začaly uklízet. Celkem v klidu, rodiče měli přijet až za dva dny. Kamarádka posbírala prázdné flašky a chtěla je hodit do popelnice. To jsem ji zarazila a říkám: Dej to někam do sklepa, já to pak vyhodím někde jinde, v popelnici by si toho naši všimli a měla bych průšvih. Měla jsem takový matný dojem, že zákaz pořádání mejdanu byl lehce vsunut mezi pokyny jak zalévat rajčata, co nesmím dávat psovi k žrádlu a jak nemám vytáčet babičku. Jen co jsme jakž takž poklidily, kamarádky se odebraly ke svým domovům s tím, že se jdou dospat. I já se chtěla dospat a poté dokončit úklid. Ale naše auto pod oknem a bouchnutí vchodových dveří mě z dřímoty přímo vymrštilo. Máma vešla dovnitř, rozhlédla se a bez varování vypálila: Poslechni, tady byl mejdan. Néééé, nebyl…rozhlížela jsem se po obýváku, kde ještě byly jasně patrné stopy bujarého veselí a přemýšlela, co si vymyslet, to, že jsem si četla u televize mi fakt neprojde….byly tu včera jen holky…Jaký holky?  Nóó, Dana, Petra a Iveta a vůbec, měli jste přijet až za 2 dny, tak se nediv, že tu není uklizeno. Ne nadarmo se říká, že útok je nejlepší obrana, máma přestala s výslechem a jala se vybalovat a třídit věci do pračky. Ale jen do té chvíle, než chtěla jít do sklepa, otevřela dveře a tam hned na prvním schodě byly pečlivě vyskládány všechny prázdné láhve, co jsme vypili a jak co kdo přinesl, těžko se hledaly dvě stejné. Bylo zcela jasné, že ve čtyřech jsme tohle množství nemohly vypít….to nešlo okecat….

Náš sklep nebyl tak úplně obyčejný sklep. Otec tam měl dílnu, máma komoru na krámy a my místnost na blbnutí. Velká místnost se skládacím pingpongovým stolem, s různým sportovním náčiním, zároveň s odloženými matracemi, na kterých se skvěle trénovaly pády a kotrmelce letmo. Prostor, kde se odehrávaly ty povolené mejdany a oslavy narozenin. Prostor, kde občas nocovalo neurčité množství mých přátel a spolužáků. Např. když se jednou o půlnoci ozvalo ťukání na mé okno, pod oknem několik mých spolužáků: Ali, ujel nám vlak, mohli bychom spát u vás? (Za socialismu taxíky nejezdily úplně běžně). Tak říkám: jo, jdu vám otevřít. Cestou jsem vzbudila mámu, říkám jí, že kluci nemají kde spát a jestli můžou u nás a máma jen tak z polospánku prohlásila: ustel jim ve sklepě. Náš sklep byl v mé třídě velmi populární.

Nebo po maturitě, kdy jsem už chodila do práce, můj spolužák Miloš po několika hektolitrech piva usoudil, že mě dlouho neviděl a že by mohl přijít na návštěvu a na pokec. Co na tom, že je dávno po půlnoci. I přelezl plot a ťukal na okno. Nic. Tak znovu. Zase nic. No bodejť, já pařila někde v Praze. On ale usoudil, že spím hodně tvrdě a že mě půjde vzbudit osobně. Rozhodl se pro cestu sklepem, kde jako obvykle nebylo zamčeno, zloději by u nás měli lehkou práci. Jenže jak šel tím sklepem potmě, tak dělal poněkud kravál. V tu chvíli, kdy otevřel dveře ze sklepa do bytu, tam na něj čekala moje matka, v ruce paličku na maso. Měl docela kliku, že si na něj rozsvítila, jinak by ji chytil. Takhle na něj jen vybafla: Co tady děláš? Miloš nezaváhal, slušné vychování se prodralo i přes pivní mlhu a pravil: „Dobrý den, je doma Alice?“ Máma velmi zhluboka dýchala, pak na něj vyštěkla: „Není.“ A Miloš: „Tak na shledanou“. Otočil se a tím sklepem zase odešel. Ptáte se, kde byl v tu dobu můj otec a co na to náš pes? Tátu by neprobudil ani kanón a pes vykukoval za mámou, protože co kdyby to byl nějaký narušitel a jemu by se mohlo něco stát…

Druhý den máma v kanceláři vyprávěla kolegyním své noční dobrodružství, jak se šíleně vyděsila a on to byl jen můj hravý spolužák, když tu se otevřou dveře a tam stojí kluk s velkou kytkou. Máma vyskočila jak čertík z krabičky a zařvala: Miloši, ty debile… a ostatní kolegyně hned věděly, kdože to přišel na návštěvu. Já si tuhle historku poslechla až večer, když jsem konečně dorazila domů a divila se, od koho máme tu krásnou kytku. No a kdykoliv teď jdu na sraz třídy, máma nezapomene poznamenat: a pozdravuj ode mě Miloše.

Dnes je ze sklepa zkušebna kapely mého ukecaného synovce, před kterým nesmím nic říct, protože jinak je z toho hned písnička. Jednou jsem prohodila.: nemám ráda Tesco, je to tam tak velký, že se tam ztrácím…a je z toho „Ztratil jsem tetu v supermarketu…někde tam bloudí mezi hráškem v plechu a mrkví“, ale zase „ Óda na čokoládu“ je myslím autobiografie. No a díky té drahé aparatuře sklep dostal nové dveře, které se konečně zamykají a info pro potencionální zloděje – nahoře čeká maminka s paličkou.

Vaše Alice

PS.....to miminko na fotce je moje neteř, bylo jí 14 dní a dneska je to 13-ti letá slečna.

Místo, kde můžeš psát a diskutovat

Pro možnost vložit komentář musíte být přihlášena.
konatovka
konatovka 5. 3. 2015

Já nemám pěkné vzpomínky na rodiče, ale určitě nejsem žádná výjímka.

Odpovědět
gustawka
gustawka 19. 9. 2014

super článek

Odpovědět
Lakousek
Lakousek 15. 9. 2014

Zajimavé.

Odpovědět
Mia.maya.M
Mia.maya.M 14. 9. 2014

Alice..... prosím o "link" na "Ódu na čokoládu" - to si chci zpívat - jistě to má synovec na You Tube...? A až se vrátím z teplejších krajů.... napíšu taky vzpomínkovou..... už to vaření jsem přislíbila.... a obávám se, že to bude dlooohý..!! Opatrujte se tu zatím všechny a užívejte "babího" léta

Odpovědět
Alice
Alice 14. 9. 2014

http://bandzone.cz/interpretneznamy tam najdete obě písničky. Jako video jsem našla jen Pani z pryže, ta je taky pěkná:https://www.youtube.com/watch?v=iReaJqPGD_k Vy jste vážně dost střelená.... ....ani já nepohrdnu neotřelým přáním k narozkám. A už se mi to blíží - 29.9.

benca
benca 14. 9. 2014

Mam super rodicov

Odpovědět

ŽENY s.r.o. v číslech

2 922
testovaných produktů
86 655
registrovaných inspirativních žen
165 073
vložených hodnocení

Chci odebírat novinky na svůj email.