Kdyby mi tak každý den k radosti stačilo vařit dětem k večeři krupici a být u toho lehce piclá z burčáku, jako včera…
Děti si po delší pauze přály krupici na večeři. A protože jsme byli sami doma, slíbila jsem jim, že ji uvařím. “A udělej jí více, té krupice, ať si můžeme přidat!” hlásil hned syn.
Vařila jsem litr mléka a když začalo vřít, bublalo ven z hrnce, jako v pohádce Hrnečku vař. Jak jsem byla ovíněná, napadaly mě verše, které syn se smíchem doplňoval. Nakonec z toho vzniklo:
Ještě více, té krupiiiice,
ať nestačí nám na ni lžíce!
Až přeteče až do uliiice,
zaplaví nám Hlušoviiice.
Když rozlije se po republiiice,
zaskočí to zvláště Pardubiiice.
“Jo! to dám do svého projektu!” zajásal syn. Píše do vlastivědy projekt o pardubickém kraji a chce ho věnovat panu hejtmanovi. “No, to by měl pan hejtman radost”, odpověděla jsem mu pobaveně.
Pak si šel ještě přidat a jak nesl plný talíř ke stolu, málem krupici vylil. Pokračovala jsem v básni:
“Převeliiice je krupiiice,
ať nezateče ti do nohaviiice!”
Pak už nebyl schopen ji v klidu sníst. Než šly děti spát, pořád si to opakovaly. Dcerka se ptala: “A ploč ty směješ? Ploč ty žíkáš klupíce?” “Protože je to sranda, dlouho jsem se tak nezasmála….”
0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account