Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

Marsha
Marsha
Vloženo 14. 1. 2014
Líbí se mi

Euforie novopečené matky?

Marsha
Marsha
Vloženo 14. 1. 2014
Líbí se mi
Euforie novopečené matky?

Euforie novopečené matky?

K tomuto článku mě inspirovalo několik věcí – každodenní okamžiky, které coby novopečená matka zažívám, diskuze s podobně „postiženými“ známými a přáteli a nedávno dočtená kniha Tak už spi od britské spisovatelky Helen Walshové (výborný, místy ale drsný román). Všechny mají jedno společné – pocity, jež mateřství vyvolává, mají někdy do euforie hodně daleko.

Během těhotenství jsem nečetla skoro žádné články či knihy pro těhotné. Je pravda, že mě zajímalo, jak dítě ve kterém týdnu vypadá, co bude potřeba za výbavičku a jak poznám blížící se porod. Jednou nebo dvakrát jsem si projela internetové diskuze, ale poté, co jsem se dočetla o všech možných i nemožných komplikacích, jsem je rychle opustila. Co se týkalo zdraví a zdravotních omezení, plně jsem důvěřovala svému tělu a problémy si nepřipouštěla. Možná i díky tomu bylo mé těhotenství zdravotně ukázkové (na druhou stranu jsem si to pak vybrala jinde, viz můj předchozí blog). Myslela jsem si, že jsem připravená. Že i po porodu dám na svoji intuici a zdravý rozum a vše půjde bez potíží. Na realitu mě ovšem nikdo nepřipravil.

Začalo to už v porodnici, kdy nastal problém s kojením. Na předporodním kurzu to vypadalo jednoduše. Ale ouha. Když nám přinesla sestra děti na první kojení, každé z nás (byly jsme na pokoji tři) to jen tak letmo ukázala. Mně jediné to nešlo. Prý, že mám být trpělivá. No jo, jenže malej měl v jednu v noci hlad a dával to hlasitě najevo. Taky jsem byla jediná, která měla miminko pořád u sebe na pokoji. Tak jsem se dostala do začarovaného kruhu – stres – zablokované kojení – příkrmy. Doktorku jsem musela přemlouvat, ať nás pustí domů, protože jsem prakticky celé dny probrečela. Doma to bude lepší, říkala jsem si. Bylo, ale ne o moc.

Najednou jsem nemohla důvěřovat sama sobě. Byl tu se mnou nový člověk, kterého jsem neznala, nevěděla jsem, co mi chce říct. Jak poznám, kdy brečí hlady, kdy je unavený a kdy ho mám přebalit? V mém náručí brečel pořád, takže uspávat musela jeho babička. Ptala jsem se sama sebe, jestli jsem špatná matka, když nedokážu utišit svoje dítě. Co když mě prostě nemá rád? Bylo by mu s jinou maminkou lépe? Při dlouhotrvajícím či opakovaném pláči mě napadaly různé způsoby, za některé z nich jsem se pak synkovi v duchu omlouvala. Ne že jsem je realizovala, ale že mě vůbec napadly. Připadalo mi, že všechny matky v okolí jsou mnohem lepší, všechno zvládají, jen já jediná jsem absolutně bezradná.

Jenže pravda byla taková, že tím stejným si prošly či procházejí i ostatní. Mám několik kamarádek s podobně starými dětmi (věk do jednoho roku, rodily jsme loni v cca dvouměsíčních odstupech, já jsem „služebně nejmladší“). Na mé zoufalé zprávy odpovídaly: „To znám, to je normální. Nejsi špatná matka. U mě to taky trvalo/ještě trvá.“ Po porodu se u nás všech dostavilo všechno, jenom ne naprostá euforie, o které se všude píše. Samozřejmě své děti milujeme. Ale hormony, únava, starosti a totální životní obrat se někdy prostě projeví.

Tak přišly na řadu chytré knihy a články, v nichž se psalo, že po šestinedělí se všechno upraví a já jakožto matka naprosto přesně poznám, kdy brečí dítě hlady a kdy se nudí, dokážu ho uspat i se mu plně věnovat. Pravda je taková, že doteď, a to je šestinedělí dávno za mnou, nepoznám nic. Dokonce bych řekla, že to, co jsem vyčetla, a každodenní realita jsou dva zcela odlišné světy. Ani diskuze a internetová fóra nejsou užitečnější, protože co problém, to milion názorů, zkušeností a rad. Dobrou radu jsem dostala vlastně jen jednou, ale to byla zkušená laktační poradkyně a i tak jsem si z jejích rad vzala jen některé (ale problém se vyřešil). Hlavou se mi honí neustále otázky o jeho spánku, krmení, zábavy. Chci mu dát to nejlepší a nic nezanedbat. Ale jak to poznám?

Možná všechno zbytečně moc řeším a je na čase začít se spoléhat na ten zdravý rozum. Jenže občas mám pocit, že jsem ho nechala na porodním sále. Ale říkám si, že jestli tohle zažívá matek víc, proč to v těch chytrých knihách nepíšou? Že je „normální“ se takhle cítit. Že si tím procházíme všechny. A že si to nemáme vyčítat.

 P.S.: Všechny máme krásné a zdravé děti. Milujeme je a chceme jim dát to nejlepší. Zřejmě proto se trápíme tím, zda jsme dobré matky.

Místo, kde můžeš psát a diskutovat

Pro možnost vložit komentář musíte být přihlášena.
Jankkas
Jankkas 5. 7. 2020

Odpovědět
Maruš11
Maruš11 7. 4. 2020

super

Odpovědět
hudlenka
hudlenka 17. 8. 2014

myslím, že tu euforii zažíváme všechny....i když je to už mnoho let, co jsem tím prošla, stále si na plno věcí pamatuji...

Odpovědět
Siraellen
Siraellen 4. 8. 2014

každá ji má

Odpovědět
gustawka
gustawka 2. 8. 2014

každá je v euforii

Odpovědět

ŽENY s.r.o. v číslech

3 887
testovaných produktů
91 119
registrovaných inspirativních žen
210 746
vložených hodnocení

Chci odebírat novinky na svůj email.