avatar
Jana LeBlanc
vloženo 18. 10. 2016
Líbí se mi

Budeme tři. Je psaní blogu na téma těhotenství intimní a osobní?

avatar
Jana LeBlanc
vloženo 18. 10. 2016
Líbí se mi
Budeme tři. Je psaní blogu na téma těhotenství intimní a osobní?

Budeme tři. Je psaní blogu na téma těhotenství intimní a osobní?

Jestli všechno dobře dopadne, v únoru budeme tři. Dlouho jsem se nemohla rozhodnout, jestli o těhotenství psát na blog nebo ne. Patří sem něco tak intimního a osobního? Měla jsem pár chvil, kdy  ...

... jsem toužila zvednout telefon a obvolat se svou novinkou všechny kamarádky a známé. Jenže podstatě víc bylo dní, kdy mi dělalo radost, že mám, obzvlášť v dnešní době, tajemství, o kterém ví jenom pár nejbližších, a protože jsem tak daleko od domova, mohlo by to tak zůstat až do porodu. Tady jsem nechtěla, aby se tento blog proměnil v mateřský, což se teď stejně trochu stane. Ale to nevadí. Koneckonců, je to můj blog. A jak mi postupně roste břicho, zjišťuju, že by mě stálo nepřiměřené duševní úsilí vyhýbat se něčemu, čím žiju, když pro to vlastně není žádný důvod.

Vlastně jsem si uvědomila, že blogové posty o těhotenství chci psát i z čistě sobeckých důvodů. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, zase jsem si říkala, jak si to musím všechno zapamatovat: jak jsem se rozplakala radostí a zároveň se mi klepala kolena tak, až jsem si musela sednout na záchod, když jsem uviděla na těhotenském testu dvě čárky, jak mi začala smrdět brokolice a ujedla bych se židovského chleba z Whole Foods se sardinkama a rajčetem (jeden den jsem snědla půl bochníku!), jak pravidelně zamrkávám slzy u televizní reklamy na Amazon Prime, jak se bojím, že přiberu třicet kilo a už je nikdy neshodím, protože skoro vůbec neběhám, tak příšerně zadýchaná jsem po dvou stech metrech, ten moment, kdy jsem si v kabince v obchodě poprvé zkusila těhotenské kalhoty a naskočilo mi v hlavě, že teď teprve jako by doopravdy končilo dětství a legrace a přicházela dospělost, jak mám strach, že v ní už nikdy nic nepřečtu a nic pořádného nenapíšu … No, už teď zjišťuju, kolik jsem to za těch pár měsíců zapomněla.
 
Ačkoliv jsem si na tyhle momenty koupila dokonce speciální diář, záznamů jsem do něj moc nenapsala. Takhle je to se vším, co nedělám veřejně nebo nemá nějaký cíl či uzávěrku, ale mám jenom pro sebe: nadšení postupně uvadá a já to odkládám a šidím, co to jde. Jenže u blogu, co je dostupný všem, je to trochu jiné. Myslím, že když píšete veřejně, přichází s tím i jistá zodpovědnost vůči čtenářům. Někdo si může říct, že je to zbytečný bič, jenže já to vnímám jinak. Když mi někdo úplně neznámý napíše: už mi chybí tvoje posty, nechystáš něco?, je to nakopnutí, abych se probrala z lenosti, zamyslela, byla všímavější, odsunula na chvíli práci a napsala to, co vlastně napsat chci, protože mi to způsobuje neskutečnou radost. A ještě větší mám, když si svoje záznamy pak zpětně čtu a říkám si: „Ty brďo, nene! Tohle už bych dávno zapomněla!“ O tohle bych  zkrátka nechtěla přijít. Teď by mě mrzelo zejména, kdybych zapomněla:
  • Že dokážu usnout nejen u knížky na třetí straně, ale také u stolu nad kouřící polévkou, skoro u čištění zubů a v metru umím vytuhnout dokonce tak tvrdě, až přejedu konečnou
  • Že bez toho, aniž bych měla představu, kam půjdu za 15 minut čurat, nemám radši vůbec vycházet z domova
  • Že lze být totálně šťastná i úplně vyděšená v jeden a ten samý moment
  • Že největší chuť na tatarák a sushi mám ve chvíli, kdy mi někdo řekne, že bych je zrovna jíst nemusela
  • Že těhotenská nevolnost se netýká jen rán, ale může se přelít klidně do večerů i nocí
  • Že mluvení v množném čísle postihuje lidi napříč národnostmi, když se mě můj muž nedávno zeptal: "V kolikátém týdnu že to jsme?"
  • Že uběhnout deset kilometrů vypadá … už vůbec nevím jak
  • Že k nekontrolovanému záchvatu pláče stačí přesolená polévka nebo pohled na miniponožky
  • Že k pocitu totální úzkosti a selhání stačí navštívit jeden průměrně velký obchod s dětským zbožím a zjistit, kolik existuje druhů plín, dudlíků, lahviček, sedaček, kočárků … , případně kliknout na jednu internetovou diskuzi
  • Že na těhotenství lze někdy i úplně "zapomenout" a mít pak kvůli tomu výčitky
  • Že k vyléčení akné stačí prostě - otěhotnět 
  • Že ke štěstí stačí pomyšlení, že ve mně roste život a já se o to vlastně vůbec nijak nestarám

Článek vyšel na blogu www.comiudelaloradost.cz

Místo, kde můžeš psát a diskutovat

Pro možnost vložit komentář musíte být přihlášena.
avatar
verSafrova 1. 6. 2018

Hezky napsané, jsem také těhotná a tyhle články mě neskutečně povzbuzují. Od začátku si těhotenství ,,užívám´´ opravdu se vším všudy. Sama za sebe můžu říct, že ačkoli Vás okolí všemožně povzbuzuje a podporuje, nic pro mě není větší psychická podpora než to, když čtu jak je na tom tisíce dalších maminek uplně stejně jako já.

odpovědět
avatar
Jana LeBlanc 27. 10. 2016

Mockrát děkuji!

odpovědět
avatar
Amanda 20. 10. 2016

odpovědět
avatar
janahej 20. 10. 2016

Veeelika gratulace

odpovědět
avatar
hudlenka 20. 10. 2016

Jani, paráda, moc gratuluji a přeji jen to nejlepší....a proč nepsat? Je to krásné, sdílíte své pocity a myšlenky, a já myslím, že je to fajn. Jen pište!!!!

odpovědět

ŽENY s.r.o. v číslech

1
žena na začátku (naše Eva)
3.
rok startujeme v novém
9
regionálních Pracoven ŽENY s.r.o.
67 840
registrovaných inspirativních žen
2 887
testovaných produktů
108 807
vložených hodnocení