Život je obrovský dar. To jsem si v předchozích dnech uvědomila více než kdy jindy. Zemřel mi totiž dobrý kamarád.
Když jsem se tuto zprávu dozvěděla, krve by se ve mně nedořezal. Když mi to známá volala, moje první reakce byla: “To si ze mně děláš srandu, že jo?! Vždyť mu bylo teprve čtyřicet!” Bohužel to byla pravda. Smrt si nevybírá. Je úplně jedno, jestli je vám dvacet, třicet, či padesát. Stačí jeden okamžik a všechno je jinak.
Jsem zvyklá být neustále v pohybu a poklusu. I když mi aktivní způsob života vyhovuje, tato smutná zpráva mě donutila přibrzdit. Začala jsem přemýšlet o smyslu života. Uvědomila jsem si, že život je obrovský dar. To, že se každé ráno probudíme, je obrovská příležitost prožít krásné okamžiky. Namísto toho, když se probudíme, ve většině případů se otráveně podíváme na budík a zjistíme, že zase musíme vstávat.
Žijeme navyklý život plný stereotypu a mnoho věcí děláme automaticky a ani si neuvědomujeme, že je děláme. Dříve se mi mnohdy stávalo, že jsem po sobě desetkrát chodila kontrolovat, zda jsem zamkla auto, či dveře od bytu. Dělala jsem tuto činnost na autopilota, že jsem si ani neuvědomovala, že ji vlastně dělám. Cítila jsem se frustrovaná a vyčerpaná.
“Nemám čas,” říkala jsem svému okolí často. Vždyť jsem potřebovala stihnout ještě tolik věcí. Díky výzvám, které mi přišly do cesty, jsem se zamyslela a začala dělat věci jinak. Využívat efektivně čas už jsem se naučila.. Měla jsem pocit, že stíhám to co potřebuji.

Dostala jsem pořádnou facku

Kam se vlastně ženu? I když stíhám všechno co potřebuji neznamená, že prožívám život naplno. Tato myšlenka mě provázela a přinutila mě snížit tempo. Život přirozeně plyne a je jasné, že když přišel den, kdy jsme se narodili, přijde čas, kdy musíme odejít.
Když se vzpamatujete z šoku, první myšlenkou většinou je, že vás mrzí, že jste s touto osobou prožili méně času, než jste mohli. Všechno ostatní je najednou nepodstatné. Uvědomila jsem si, že jsem dostala dar života, který mám za úkol prožít naplno. Rozhodla jsem se proto neodkládat věci až na ně bude čas. Co když už žádné potom nebude?
Především když jsme sami, máme se tendenci šidit. Přece tam nepůjdu sama, počkám s tím, až budu mít partnera. Ubíhají dny, týdny, měsíce a mnohdy i roky a pak zjišťujeme, že vlastně nežijeme, ale pouze přežíváme.
Zkuste si jen tak být. Vyjděte si do přírody a pozorujte zázraky, které se kolem vás každou minutou dějí. Na jaře, když všechno kvete, dokonce i v zimě, když vidíte padat bílé vločky, které se ve třpytu slunce krásně lesknou.
Máme vyměřený čas, který tady máme prožít. I když to občas děláte věci které jsou na první pohled bláznivé, či ulítlé, jste to vy. Udělejte si čas na své blízké a nečekejte s tím, až dokončíte projekt, či až bude nějaká příležitost. Je potom škoda, když zjistíte, že jste si mohli udělat více času na lidi, kteří vás měli rádi. Když už tady nejsou, tak to nespravíte.
Jsem vděčná za toto uvědomění, za život, i za skvělého muže, kterého mám po svém boku. A i když občas dělám věci, ze kterých by si mnozí lidé klepali na čelo, užívám si života přesně takového, jaký je.