Ve 21 letech jsem se dostala do péče někoho, kým jsem dnes já.
Po roce psychospirituální krize, kterou uvítal několikadenní pobyt ve stavu blízkém osvícení, pak zastávka zpět na Zemi a následně ukázka druhé strany téže mince, jsem se rozhodla požádat o pomoc.
Jako včera si vybavuji, jak jsem dosedla do křesla a se slzičkou v oku pravila: Víte, od malička jsem věřila, že jednou budu sedět na tom místě, kde jste vy a přitom jsem se ocitla na druhé straně. “
Odpovědí byl nečekaný shovívavý úsměv, slova: “Cesty, které vedou do tohoto křesla jsou nevyzpytatelné a nejlepší terapeuti jsou ti, kteří nejprve seděli na místě, jako teď vy.” Šibalský úsměv.
Dovedete si představit tu úlevu?
A to, když jsem pak po čase odcházela, byly mi podrženy dveře a slzička ukápla naopak na druhé straně, se slovy: “Tak pravou Štěpánku!”
Ano, cesty Boží jsou opravdu nevyzpytatelné.
Nedejte na nikoho, kdo má krátkozraký pohled na vás a soudí vás či hodnotí na základě toho, že se vám právě teď nedaří.
Jasně, že si máte něco zpracovat 
Jenže ten, kdo něco takového vyřkne, poukazuje na svou vlastní “nedostatečnost” a touhu po přijetí a dokonalosti a také na lineární vnímání světa.
My, jež vnímáme svět a život cyklicky, se spíše usmíváme, pohladíme tam kde je třeba, ale stejně tak propleskneme, pokud si o to vyloženě říkáte
Život je nádherná mozaika.
A ne nadarmo je mozaika složena právě z nedokonalých a vlastně rozbitých střípků..Jako celek, je to ale z odstupu nádherná a jedinečná podívaná, jež dává smysl.
B.K.
