“Na světě jsou dva typy žen. Běhny a coury,” naklání se ke mně žoviálně švagrová. “No a ty jseš jasná coura!” Nejde tu samozřejmě o vztah k mužům ale o životní tempo. Navzdory tomu, že dneska letí všechno “slow” a lidi jsou ochotní platit nemalé peníze za to, že si počkají, no a ještě líp, když budou čekat fakt dlouho, páč to je záruka fakt kvalitní práce, svět jako takový nám courám nepřeje.
Že jsem pomalá, “jako zpomalenej film” nebo dokonce “chcíplá” poslouchám celý život. Vůbec ne v práci. To už jsem naopak slyšela i dotaz jedné státní úřednice, kde jsem to jako pracovala, že to nejde dělat všechno takhle rychle. Ale domácnost! To je parketa mého pomalého žití. A jelikož jsem 90 % času ženou v domácnosti, je moje pomalost opět žhavým tématem.
Nejhorší na tom je, že já si pomalá nepřijdu. Já pomalý lidi poznám. Třeba jedna kolegyně psala tiskovou zprávu týden a já ji měla za dvě hodiny. Jo aha, to je ta práce. Takže domácnost. Představa pomalé matky: sedí, kouká, čeká, bezmocně rozhazuje rukama (asi jako když mému muži spadne na zem ponožka – neřešitelná situace, co s tím? no nedá se nic dělat, svět je takový, to teď nebudu řešit, celej svět se spiknul a ponožky především… nechám ji tu ležet! Geniální řešení!). Já se většinou celý den nezastavím a zvládám i takový ty nadstavbový věci jako čistit si zuby, převlíknout se z pyžama, přečíst knížku, sejít se s kamarádkou, ba i namalovaná jsem už parkrát od prvního porodu byla.
Dokonce jsem přemýšlela nad relativností věty “Já vůbec nic nestíhám!”. Pro mě to znamená, že to nestíhám tak, jak bych si představovala nebo způsobem, jaký považuju za ideální. Pro jednu mou nejmenovanou příbuznou to svého času znamenalo sedět v křesle, hulit cigáro, koukat na zvonící telefon a prostě ho nezvednout, protože prostě nestíhá. Bylo mi asi deset a vzhledem k tomu, že to byla moje babička z otcovy strany, zařekla jsem se, že nikdy nikdy nikdy taková nebudu. Jo já psala nejmenovaná příbuzná. No ale pak by asi nebylo jasný, proč z toho mám trauma. Takže sorry jako.
Ve třiceti letech jsem si pak u psycholožky vyslechla diagnózu workoholismus a “neumíte odpočívat, prostě občas nedělejte nic”. No pracuju na tom. Jenže má to právě jeden háček. Neustále nějakou aktivitu vyvíjím, protože jsem prostě coura. A ta představa té staré paní v křesle co čučí na zvonící telefon a prostě to nevyřeší… to ani nemluvim o žhavém tématu na pokec se sousedkami uprostřed Prahy “jela jsem autobusem!”. Ale to už jsem zas skoro jinde. Takže proč že to jsem coura? Asi proto, že neustále chodím pozdě. Nic dramatického, pokud na mě čekáte a nejste teda zrovna řidič autobusu nebo letuška v práci, ale dost dramatické na to, abych několikrát denně prožila infarkt, že jdu zas pozdě.
Představa toho, že chodím pozdě, protože spím, koukám na televizi, nebo se maluju či si lakuju nehty, je tak moc vzdálená realitě, že bych ji popsala asi jako UFO – věřím, že někdo s tím zkušenost má, ale já ne. Proč chodím pozdě lidé neřeší od té doby, co mám tři děti. Pravdou ale je, že chodím pozdě, co svět světem stojí. A i se třemi dětmi je to stále těch deset minut. Víc pouze v případě, že někam odjíždíme a úplně nejvíc asi v případech, kdy je fakt důležité chodit včas.
Jako třeba když jsem jednou dělala rozhovor s terapeutem abstinujících alkoholiků. Čekal na mě bosý (byla dost zima, tvrdil, že mu zima neni, ale nevěřim) dvacet minut po ohlášeném desetiminutovém zpoždění, jelikož jsem při výjezdu z garáže urazila zrcátko, následně jsem zjistila, že parkoviště je od smluveného místa dál, než jsem si myslela, nemohla jsem zaparkovat a s sebou jsem měla týdenní miminko a dvouletého Huberta. Rozhovor jsme sice udělali, ale své terapie pro lidi nepoužitelné v životě jsem si také užila a domů jsem odcházela s depresí a pocitem totálního losera, co nedokáže přijít včas.
Ale to už jsem zase jinde.
Takže proč nechodím včas? No jednoduše si to blbě plánuju. Ve školce máme být v osm. Ok, plánuju tam být za 10 min osm. Logicky, celým životem prověřeno, budeme na místě s vypětím všech sil přesně v osm. Za cenu, že si na tělo naložím všechny tři děti a trhnu světový rekord v běhu na 100 m. Vím to a každý den stejjně věřím, že tam budeme za 10 min osm. Za ty tři roky se mi to ještě nepovedlo. A takhle já to mám furt. Rozhodně nesedím, nekoukám, nekrášlím se, ale lítám pomateně po baráku, vyndávám myčku, krmím, svlíkám, oblíkám, čistím zuby, přebaluju, dělám snídani, čtu maily, češu a bum, někdo potřebuje kakat, někdo hledá plyšáka, někdo do sebe nacpe misku kočičích granulí a je pozdě.
Jednou jsem zkoušela experiment, kdy si týden po půl hodinách přesně zapisujete, co jste dělali. Zjistila jsem, že absolutně nemám ponětí, kolik času mi co trvá. Vyzkoušela jsem taky metodu tří úkolů – řeknete si vždycky tři věci, které potřebujete udělat a ty uděláte a doděláte a pak si stanovíte další tři. Odpadá čas, kdy přemýšlíte, co udělat dřív. Ovšem jednou jsem četla nějaký průzkum, že Češi jsou neuvěřitelně pracovně neproduktivní, protože se soustředí na velké úkoly a v mezičase nedělají to, co by jim zabralo jen pár minut a umožnilo ostatním posunout se dál. Takže jsem začala kombinovat.
A tam jsem přišla na jádro pudla. Já totiž moc kombinuju. Teď dám vyprat prádlo, v mezičase si vyčistím zuby, převlíknu se, udělám dětem snídani. Ne, blbost, nejdřív vzbudím děti, pustim jim televizi, ať se proberou, a v mezičase provedu výše zmíněné. Blbost, pak se mi nedopere to prádlo, než půjdeme. Taky by bylo lepší oblíkat se, když snídaj. K tomu mě nepotřebujou. A hle, uběhlo deset minut, neudělala jsem nic, děti se vzbudily samy a odmítají dodržovat můj harmonogram. A já jsem v pytli.
Občas se kamarádek ptám, jak to dělají, kdy s čím začínají, tipy a triky. A na ten rozdíl jsem přišla. Zatímco moje kamarádka Monika, která nikdy v životě nepřišla pozdě, ani s dětma, ví, že v půl sedmé bude večeře a prostě si to zařídí tak, aby byla v půl sedmé večeře, já zjišťuju, že je potřeba vyprat, uklidit kuchyň, uvařit to, co jsem si naplánovala, vyřešit pár mailů, dodělat cukroví na besídku a všechno to samozřejmě dělám. Takže i když se vlastně vůbec “necourám” a naopak jsem velice aktivní, jsem prostě coura. Ona se velká část těch aktivit děje v mém mozku. Jenže mozek vám neuvaří, neuklidí a dokonce vás ani nepřepraví do té školky, i když vymyšlené to měl suprově.
Zkouším ho pořád nějak přeprogramovat.
Ale zatím se musím smířit s nehezkým osudem životní coury.
Je to silnější než já.
Fakt:)
