Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

Mum&more
Mum&more
Vloženo 1. 1. 2020
Líbí se mi

Z deníku trojnásobné matky: Chovat se jako běhna

Mum&more
Mum&more
Vloženo 1. 1. 2020
Líbí se mi
Z deníku trojnásobné matky: Chovat se jako běhna

Z deníku trojnásobné matky: Chovat se jako běhna

Rok 2019 byl pro mě krásný a náročný zároveň. Kromě toho, že jsem se stala trojnásobnou mámou, vydala první číslo obecního zpravodaje, který, zdá se, pár lidí četlo, začala víc psát, našla si paní na žehlení a zdá se, že snad po letech mám zas i paní na úklid, takže to jednou za čtrnáct dní vypadá u nás doma normálně, naprosto jsem překonala sama sebe a vydala se v létě na první výběh. A běhání, to ode mě fakt nikdo nečekal...

Je mi asi čtrnáct, stojím na oválu nad sportovní halou, je pravé poledne, teplota atakuje čtyřicítku - tak jo, třicítku, jsem ze severu - a suplující tělocvikář zavelí osm koleček. Pindám, ale vydávám se na dráhu. Po dvou stech metrech se mi chce umřít, po 300 to rovnou vzdávám, ať si mě třeba zabije, ale já na to kašlu. Víc než 100 já prostě neběhám. (Ale stovku mám fakt dobrou!)

Je mi asi sedmnáct, jsou prázdniny, ráno, začíná být pěkně dusno. Rozhodla jsem se zhubnout a běhání je prej fajn. Nemůžu popadnout dech, strašně se potím a lidi blbě čuměj. Docházím k závěru, že zas tak tlustá nejsem, běhaj jen divný lidi a slibuju si, že už nikdy. Pár kilo pak shodím počítáním kalorií.

Je mi dvacet a na koleji se s holkama domluvíme, že budeme chodit běhat. V Praze už lidi tak "blbě nečuměj" a zní to sakra dobře. "Jé, promiň, my už si toho panáka nedáme, my jdeme ráno běhat..." sděluju dvěma nadrženým studentům ekonomie v baru Carlos a přijdeme si s Míšou fakt světově. Jenže před tím jsme si pár panáků už daly, takže ráno nevstaneme a běhat nejdeme. Už nikdy. Běhání je pro starý.

Je mi 28, přestěhovali jsme se z Prahy na vesnici, měla bych se hejbat, na fitko a vedené lekce už to moc není. OK, začnu běhat. Dvakrát se donutím zdolat čtyři kilometry. Mám srdce až v krku, moje zoufalé tělo se nezvládá už ani potit, můj zděšený muž mi půjčuje sporttester a zjišťuje, že ve chvíli rozběhu mám tep 180 a trvá na vyšetření na kardiologii. Kardioložka mi doporučí, abych si radši zašla na jógu nebo pilates. Mimo to jsem těhotná, takže... bye bye!

Následujících šest let poslouchám, jak celý národ běhá. Nesmírně mě to nebaví, leze mi to na nervy a rozhodně nechápu magory, co ještě zaplatěj za to, aby si mohli jít zaběhat. A co hůř, ačkoliv jsem v okruhu svých známých vlastně jediná, kdo se pohybu věnuje pravidelně a kontinuálně už od puberty, neběhám, tudíž jsem nesportovní lempl.

Čímž můj odpor k běhání ještě sílí.

Odpor trvá, i když si v červenci roku 2019 domluvím se sousedkou běhání. Nutně potřebuju vypadnout z baráku, mít chvíli bez dětí, dostat to všechno ze sebe. Monika mě mezi dveřma pošle se přezout. Nevím, co se jí nelíbí na mých elegantních geoxkách. Manžel mě opásá chytrými hodinkami od Garminu a zdoláme první čtyři kilometry. Chvílema jdeme, chvílema se mi chce umřít, chvílema to jde líp, než bych čekala. A tak chodíme několikrát za týden.

Manžel mi hodinky už víckrát nepůjčí - rozhodila jsem mu statistiky a Garmin se zřejmě domnívá, že prodělal těžký infarkt. K výročí svatby, které nikdy neslavil, mi kupuje vlastní hodinky a já poslušně sleduju tep, snižuju tempo a bez zastavení uběhnu prvních pět kilometrů.

Dokud je venku hezky, běháme dál. A jednou, jakoby nic, uběhnu sedm kilometrů! Já! Která nesnášim běhání! Já! Bez zastavení! Bez infarktu!

Následně mi běhání zakáže fyzioterapeutka, jelikož mám po třech dětech diastázu na tři prsty a zjevně nula svalů vhodných k běhu, ale ten pocit, že dokážu běhat? Já to vážně dokážu! Já uběhla sedm kilometrů! Já!

A tak doma poslušně cvičím a posiluju, abych zase mohla vyběhnout, a nakonec nevydržím a tajně chodím běhat, jen dva tři kilometry.

Ale já uběhla sedm!

A když uběhnu sedm kilometrů, i když fyzicky mám na tři, když běhám, i když nesnášim běhání, a když z toho mám radost, i přesto, že běhaj jen magoři, tak toho dokážu mnohem víc. Stačí jen opustit svou zónu komfortu.

Ten pocit je nádhernej! Co všechno tam venku čeká? Tam, kde to není pohodlný, kde se člověk dost nadře, možná na to vůbec nemá, ale když se povede, ten pocit, to je droga!

Naordinuju si jednou denně povinně opustit zónu komfortu. Protože tím vždycky můžu víc získat než ztratit.

A tak odhodlaně zvedám telefon, kdykoliv si vzpomenu, že bych měla někomu zavolat. Jasně, nechce se mi, stydím se, teď se mi to úplně nehodí, vlastně nevím, co řeknu, ale udělám to.

Objednám se na dentální hygienu, i když to znamená někam zavolat a složitě dohadovat termín a nevědět ani cenu ani co to vlastně obnáší. Taky přiznat, že jsem ještě nikdy nebyla... Ale hotovo a mám chrup v cajku!

Oslovím návrhářku, o které jsem psala článek, ale komunikovaly jsme jen přes e-mail, a jednou jsem se takhle šeredně zklamala v jedné blogerce, která naživo nebyla vůbec fajn, ale tuhle oslovím a skvěle si popovídáme.

Zvednu telefon a zavolám klukovi, který mi zprostředkovaně slíbil fotky k článku, dvakrát jsem ho urgovala a stejně nic. A on mi po telefonu řekne i celej příběh těch fotek.

Za tou zónou komfortu totiž čeká ten pravej život. Jen to chce zavřít oči, vykašlat se na zkušenosti, soudy ostatních i čekání na dokonalý okamžik.

A člověk si najednou má proč vážit sám sebe.

Radovat se z obyčejných věcí.

Usínat večer s čistou hlavou.

Jednoduše být míň coura a víc běhna

A přesně to přeju i vám všem, kdo čtete tyhle moje předlouhé posty.

Rok 2020 mimo komfortní zónu a ať to vždy dopadne komfortně!

 

Foto: Pexels.com

 

Místo, kde můžeš psát a diskutovat

Pro možnost vložit komentář musíte být přihlášena.
avatar
Anna Csanádiová 10. 1. 2020

Držím palce, ráda vás čtu.

Odpovědět
Atevy
Atevy 9. 1. 2020

Dobrý

Odpovědět
javomark
javomark 1. 1. 2020

krásně napsaný

Odpovědět

ŽENY s.r.o. v číslech

3 887
testovaných produktů
87 712
registrovaných inspirativních žen
210 746
vložených hodnocení

Chci odebírat novinky na svůj email.