Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

avatar
Markéta Henzlová
Vloženo 9. 4. 2017
Líbí se mi

Uvědomuji si, jak si tu žijeme krásně a pohodově, říká expertka na neziskový sektor.

avatar
Markéta Henzlová
Vloženo 9. 4. 2017
Líbí se mi
Uvědomuji si, jak si tu žijeme krásně a pohodově, říká expertka na neziskový sektor.

Uvědomuji si, jak si tu žijeme krásně a pohodově, říká expertka na neziskový sektor.

S Petrou Antošovou jsme si domlouvaly rozhovor necelý měsíc po narození jejího třetího syna. Byla velmi ochotná přijet na natáčení, jediným požadavkem byl gaučík, na který by si mohla miminko na chvíli odložit. Nakonec jsme se potkaly začátkem dubna a miminko, na které jsem se moc těšila, hlídal tatínek.

Dobrý den, Petro, tak si říkám, že asi nebudete maminka, která tráví tři roky mateřské dovolené na dětském pískovišti. Jak vypadá Váš pracovní den se třemi dětmi? Pracuje teď na nějakých projektech?

Můj den většinou začíná tím, že odvádím nejstaršího syna do školky. Potom se vracím domů pro toho nejmladšího, dvouměsíčního, a pokud je to v den, kdy pracuji, zpravidla odcházím na nějakou schůzku. Mimo domov dělám konzultace, na maily odpovídám průběžně, jak se dá a na projektech a věcech, na které se potřebuji soustředit, pracuji zpravidla až večer, kdy mám před spaním dvě tři hodiny pro sebe.

Máme tři syny a s partnerem si čas, který jim věnujeme, dělíme rovnoměrně. Partner má flexibilní práci a dokáže se o kluky přes den postarat. Snažíme se náš čas plánovat tak, aby to vyhovovalo všem. Kluci jsou zvyklí na oba rodiče, nejsou navázáni na jednu osobu.

Teď momentálně pracuji na několika projektech najednou. Zabývám se především evaluací. Dlouhodobě se také věnuji humanitární a rozvojové práci. Pracuji pro organizaci CARE a v současné době podporujeme projekty v Ugandě a v Gruzii.

Než se Vám narodily děti, tak jste pracovala pro největší české neziskovky - Člověka v tísni a Adru. Co jste se tam naučila?

Vyrostla jsem hlavně v Adře, pro kterou jsem pracovala pět let. Začínala jsem jako dobrovolnice, během vysokoškolského studia, a jsem typický příklad srdcaře. Neziskové projekty mi učarovaly a věnuji se jim již přes deset let.

Několik let jsem byla aktivní v oblasti globálního vzdělávání. Vše je propojeno daleko více, než si uvědomujeme, od výroby přes obchod, až po spotřebu. Vše, co máme na sobě, co jíme nebo denně používáme, má svůj příběh a poukazuje na to, jak je náš svět propojený s tím dalekým, "rozvojovým".

V Adře jsem začala jako dobrovolnice, koordinovala jsem projekty a skončila v oddělení mezinárodních projektů, které jsem dva roky vedla. To dobře dokumentuje, jak to v neziskovém sektoru chodí, že všichni dělají všechno. Naučíte se marketing, PR, finance nebo projektový management - od každého trochu.

Jako vedoucí oddělení jsem se naučila pracovat s lidmi, komunikovat, vést tým, zodpovídat se donorům i účastnit se politických jednání. Jezdila jsem hodně do zahraničí a měla jsem možnost vidět realitu různorodých projektů a jejich dopad přímo na místě. Měla jsem příležitost spolupracovat s lidmi z různých kultur. Jeden den jsem byla na jednání v Bruselu a druhý den jsem organizovala aktivity v uprchlickém táboře na severu Srí Lanky, kam jsem po uzavření příměří, po válce, jezdila.

Má práce změnila můj hodnotový systém. Jsem nenáročná, pokorná a nestěžuji si. Uvědomuji si, jak si tu v podstatě žijeme krásně a pohodově.

Kam se posunul neziskový sektor za posledních deset let? Myslím tím řízení, strategii a marketing.

Myslím, že v počátcích neziskových iniciativ u nás to bylo hodně hlavně o tom srdci a nadšení. Spousta prvních projektů bylo dělaných tzv. na koleně. Lidé, kteří tu kdysi budovali první neziskové organizace, nebyli manažeři a neměli tolik zkušeností s vedením lidí, firmy nebo s finančním řízením. Od té doby neziskovky ušly velký kus cesty. Jsou strukturovanější, daří se jim být rovnocennými partnery státnímu sektoru, účastní se jednání na nejvyšších úrovních a podílejí se na přípravě koncepčních dokumentů. Spolupráce s korporátními organizacemi je pomalejší, věřím ale, že jde správným směrem. Neziskové organizace jsou dnes vnímány důvěryhodněji, jsou profesionálnější a jsou více vidět. Umí také lépe získávat peníze na své projekty.

Jak dlouho a v kterých zemích jste pracovala?

Mé srdce patří odedávna jihovýchodní Asii, ať se to týká jídla, životních podmínek nebo kultury. Jezdila jsem mnoho let pracovně do Indie, Barmy a na Srí Lanku. Soukromě jsem pak cestovala rok po Indii a mám tam spoustu přátel. V Indii jsem se vždy cítila být doma.

Přišel pocit, že mi v mém portfoliu chybí Afrika, i když jsem k tomuto světadílu nikdy moc blízko neměla. Před zhruba šesti lety přišla zajímavá pracovní nabídka a já jsem odjela do Etiopie, kde jsem rok pracovala pro Člověka v tísni.

Afrika je úplně jiný svět, ať kulturně nebo v přístupu k rozvojové práci. Poznala jsem jen Etiopii, takže nemůžu mluvit o celém kontinentu. Etiopie nebyla nikdy kolonií, místní vyznávají pravoslavnou víru, mluví semitským jazykem, blízkým hebrejštině. Je to svět sám pro sebe. Nakonec mi tato země přirostla k srdci. Je krásná a pestrobarevná. Potkala jsem tam svého současného partnera a s ním založila rodinu. Do Etiopie se určitě chceme vrátit. Chci, aby naši synové poznali i tamní realitu a své kořeny.

V zahraničí jste také našla lásku a Váš etiopský přítel se přestěhoval do Prahy. Musela to pro něj být obrovská klimatická a společenská změna. Co jste vnímala jako největší problém v prvních měsících soužití?

Zpětně vnímám jako problém především to, že jsme se do Čech vraceli velice krátce před porodem. Partner neměl čas se tu aklimatizovat, hned měl závazky. Nejtěžší pro něj bylo odtržení od rodiny a přátel a současně si musel zvykat na roli otce. Je mladší než já, v té době mu bylo dvacet pět let. Bylo to náročné období pro nás oba, protože vyřízení pobytu trvalo celý rok a dlouho tu nemohl pracovat.

Pamatuji si na jeho první zimu u nás. Nejdříve čtrnáct dní jen koukal z okna a osměloval se, než se odvážil vyjít ven. Oblékl si na sebe několik vrstev, vzal si foťák, fotil sníh a posílal fotky domů, aby viděli, v čem tady žije.

V České republice žije dost Etiopanů, naše země se historicky dost prolínaly. Někteří jsou tady více než dvacet let, takže tady mají silnou komunitu. Máme mezi nimi i přátele, jsou to většinou rodiny s dětmi. Partner byl loni v Etiopii na dva měsíce sám, ale už se ani tam necítil úplně doma. Po pěti letech v Česku mu přijde, že už nepatří ani do jedné země. Naštěstí to vypadá, že budeme velká rodina a to je jeho životní kotva. Cítí se doma tam, kde jsou jeho děti.

Toužíte vycestovat do Afriky nebo Asie na delší dobu?

Já jsem se ve svém životě poměrně dost nacestovala. Po střední škole jsem žila dva roky v Anglii, potom jsem byla opakovaně v Asii, cestovala jsem i sama po světě, jen s batůžkem. Partner to ale nikdy nezažil, jeho první zahraniční cesta byla za mnou do Prahy. Myslím si, že po cestování oba toužíme a máme v plánu.

Já jsem velkou obdivovatelkou world schooling. Máme kolem sebe několik rodin, které vzdělávají děti mimo školní instituce. Jezdí po světě a děti se učí názorně tím, co vidí kolem sebe. Hrozně mne to láká a ráda bych umožnila právě takovou formu vzdělávání a poznávání světa a sebe sama svým dětem. Také jim chceme ukázat zemi, ze které pochází jejich otec. Náš nejstarší syn říká, že je napůl z Etiopie a napůl z Čech. Nemluví jazykem svého otce, ale rozumí mu. Určitě chceme žít v Etiopii delší dobu, aby kluci měli možnost se aktivně naučit jazyk a poznat svou rozšířenou rodinu.

V Etiopii je úplně jiný model rodiny a výchovy. Velmi tam funguje komunitní soužití, soused je stejně důležitý jako strýček nebo babička. Nerozlišuje se to. Děti v sousedství žijí pospolu, jednou je vyzvedne ze školy maminka, jindy teta nebo sousedka. Je to model, který se mi moc líbí, děti se učí úplně jiným sociálním dovednostem, než u nás.

Když tady cestujeme třeba někdy navečer tramvají, děti jsou unavené a "zlobí", tak se na nás lidé dívají tak pohrdavě, že mám chuť vystoupit. Myslím, že v Etiopii by se v takové situaci určitě našel někdo, kdo by se nám snažil pomoci a vzal si třeba dítě na klín a uklidnil ho. Děti jsou tam integrální součástí společnosti. Jsou více respektovány, přijímány takové, jaké jsou.

Stýská se Vám po něčem, co jste tam zažila?

Určitě je to právě vztah k dětem. Tady se chováme k dětem jako k malým dospělým. Jako kdybychom jim dětství chtěli vzít nebo ho alespoň urychlit. Chceme, aby se chovaly rozumně, byly zticha a moc nás nerušily. Je to přesný opak toho, jak si já představuji, že by mělo dětství probíhat.

V Etiopii je rodičovství bráno jako dar, je to radost a děti jsou požehnáním nejen pro rodiče, ale pro celou komunitu. Přinášejí do života radost. To jsem tam cítila na každém kroku a je to něco, po čem se mi u nás velmi stýská.

Kdybyste měla vybrat jednu nebo dvě oblasti, kde vidíte v současné době největší prostor pro rozvojovou práci ve světě?

Je mnoho oblastí, ve kterých je rozvoj potřeba - hygiena, sanitace, zdravotnictví, vzdělávání, přístup k pitné vodě. Já bych se ale, spíše nežli na to co, zaměřila na to jak (pomoci).

Kvalitní rozvojový projekt reaguje na reálné potřeby lidí, kteří se ocitli ve složité situaci a pak ho ti, kterým je určen, přijmou za svůj. To, co dělají sami pro sebe, je pro ně podstatné a je důležité, že se mohou přímo do projektu zapojit a rozhodovat o něm od začátku do konce. Pokud máme tady v Evropě nějaké prostředky a nápad na rozvojový projekt, tak musíme, v první řadě, konzultovat s místními, jestli to, co jim chceme nabídnout, i oni považují za důležité.

Nejhorší je vymyslet něco od stolu, pak to udělat, proinvestovat spoustu peněz abychom zjistili, že to nefunguje. Což se nám v téhle branži bohužel často stává. Když je design projektu připravován společně s lidmi, kterých se týká, funguje.

Teď máme třeba hezký projekt s CARE v uprchlickém táboře v Ugandě, zemi, která čelí obrovskému přílivu uprchlíků ze sousedního Súdánu. Všichni pracovníci tohoto projektu jsou místní lidé. Sami realizují školení o hygieně, staví přístřešky a toalety nebo jsou dodavateli materiálů pro stavbu. Podporujeme místní komunitu, ekonomiku tábora a pracovní příležitosti. Dělají si vše sami pro sebe a má to úplně jinou kvalitu, než kdyby se tam zjevila organizace XY a všechno jim postavila.

Viděla jsem třeba kdysi na Andamanských ostrovech, po tsunami, postavené nádherné domy. Luxusní zděné domy se záchodem, koupelnou, v kuchyni byl plynový sporák. Ty domy byly po půl roce zčásti neobydlené a zčásti zdevastované. Je to ukázkový příklad toho, jak měl někdo daleko odsud úžasný nápad, jak proinvestoval milióny. Zapomněl se ale zeptat místních, jestli to tak chtějí.

Ti lidé nikdy nebydleli ve zděných domech, jsou zvyklí na obydlí na kůlech, pod kterým chovají domácí zvířata. Je kulturně nepřijatelné mít záchod v domě, to je pro ně nečisté. Tradičně mají postavené suché WC daleko od domova a nikdy by si ho nedali dovnitř, třeba vedle kuchyně. Jídlo vaří na otevřeném ohni, protože chutná úplně jinak, s plynovým sporákem se nikdy nesetkali a nevěděli, jak ho používat. Docházelo tak k paradoxním situacím, kdy si vedle luxusního domu, který zůstal prázdný, postavili svůj bambusový přístřešek, kde jim bylo dobře.

Přemýšlela jste někdy o tom, že založíte vlastní neziskovku?

Nepřemýšlela, a to z několika důvodů. Umím si představit, jak těžké je vybudovat neziskovku, aby byla úspěšná. Je to projekt na mnoho let a znám lidi, kteří pracují třeba patnáct let, bez nároku na odměnu, aby si splnili svůj sen. Je to poslání, které necítím, že bych měla. Mojí životní prioritou je teď především má rodina.

Díky konzultantské pozici mám možnost spolupracovat s různými neziskovkami. Je pro mne zajímavé vidět do hloubky problémů, které řeší. Těší mne, že z mých zkušeností mohou mít přínos další organizace a můžu je předávat dál. Přirovnala bych to asi k tomu, když vám někdo řekne, že má hrozně rád děti, nechtěl by ale vlastní.

Pro mne je v mé práci důležitá svoboda. Můj čas je cenný a já chci mít možnost, když je třeba venku zrovna hezky, být s dětmi v přírodě a nemuset sedět celý den v kanceláři a čekat na úder páté hodiny. Být na volné noze mi velmi vyhovuje. Dává volnost, ale zároveň vyžaduje tvrdou sebe disciplínu. Zvykla jsem si pracovat velice efektivně.

Na volné noze jsem se mnoho naučila o tom, jaká je má hodnota. Umím se ocenit, což jsem dříve neuměla. Ceny za své služby stanovuji individuálně, po konzultaci s klientem. Nemám pevnou hodinovou sazbu. Vždy chci nejdříve poznat toho, s kým budu spolupracovat a znát jeho příběh. Pokud mi dává daný projekt smysl a domnívám se, že do něj mám co přinést, vždy hledám cestu, jak klientovi vyjít vstříc.

Místo, kde můžeš psát a diskutovat

Pro možnost vložit komentář musíte být přihlášena.
janahej
janahej 11. 4. 2017

Moc zajímavý rozhovor, moc zajímavý člověk

Odpovědět
Martina | ŽENA s.r.o.

krásný článek

Odpovědět
hudlenka
hudlenka 10. 4. 2017

hezky napsané

Odpovědět

ŽENY s.r.o. v číslech

1
žena na začátku (naše Eva)
3.
rok startujeme v novém
10
regionálních Pracoven ŽENY s.r.o.
3 000
žen v průměru na jedné akci v OC
85 204
registrovaných inspirativních žen
2 922
testovaných produktů
43 290
odeslaných produktů
165 073
vložených hodnocení

Chci odebírat novinky na svůj email.