avatar
Terezie Schliková
vloženo 1. 9. 2017
Líbí se mi

Ukázka z knihy Andělské pohádky nejen pro děti

avatar
Terezie Schliková
vloženo 1. 9. 2017
Líbí se mi
Ukázka z knihy Andělské pohádky nejen pro děti

Ukázka z knihy Andělské pohádky nejen pro děti

Azachiel

Bylo jednou a stále je jedno blankytně modré nebe. V tom nebi kromě boha a všech ostatních andělů a duší žil jeden malý, na první pohled naprosto bezvýznamný anděl. Jmenoval se Azachiel. Azachiel byl opravdu malý anděl, vlastně takový andílek. Člověk by řekl, že je jako malé dítě. A všichni víme, jak se s malými dětmi zachází. Rodiče si myslí, že malé dítě nic neví, ničemu nerozumí a že nemůže mít vlastní názor. Hodnotí a srovnávají, jestli jejich dítě už leze, chodí, mluví, čte, vzteká se nebo je hodné. V nebi, milé děti, to takhle naštěstí není. V nebi totiž není důležité, zda jste malí, velcí, tlustí či tencí, bohatí nebo chudí. V nebi jsou si všichni rovni. Nebe je pro každého a je všech. Z nebe pocházíme a do nebe se navracíme. A v nebi zrovna tak jako tady na zemi má každý svůj úkol. Rozdíl je jen v tom, že my tady na zemi si ho většinou nepamatujeme. A tak se jednoho dne stal příběh, který vám chci vyprávět.
V jedné malé vesničce v Českém ráji žil malý kluk. Jmenoval se Péťa. Péťa vypadal na první pohled jako veselý klučina. Rád si hrál, lezl po stromech, honil se se psem a jezdil na kole. Jedna věc byla ale zvláštní. Péťa se málo smál. Co bylo ale ještě zvláštnější, nikdo si toho nevšiml. Nikomu to nepřišlo divné. Nikomu tady na zemi. Ale někdo přeci jen zachytil Péťův smutek. Správně děti, byl to Azachiel. Azachiel byl totiž anděl dětské radosti, a tak často pozoroval děti, jak si hrají, jak se učí, jak spí, zkrátka chtěl vědět, jak se děti cítí. Malého Péťu pozoroval už delší dobu a pořád čekal, kdy se zasměje. Viděl ho sice se smát, ale cítil, že je smutný. Rozhodl se tedy Péťu navštívit.
Byl krásný den, slunce svítilo, ve vzduchu voněly rozkvetlé stromy. Péťa zrovna na jednom seděl a pozoroval okolí.
„Ahoj,“ ozvalo se najednou.
Péťa se lekl, že málem spadl ze stromu dolů. „Kdo jsi a kde ses tu vzal?“ zeptal se překvapeně.
„Jsem anděl Azachiel a přišel jsem tě navštívit,“ odpověděl laskavým hlasem.
„Anděl? Opravdový anděl? To přece není možné, ti jsou jen v nebi. Vyprávěla mi to babička,“ odpověděl Péťa.
„Ano, to jsou. Ale spousta jich chodí i po zemi, ani o tom nevíš. Objeví se, když jsou potřeba, a pak zase zmizí,“ vysvětlil Azachiel.
„Jestli je to opravdu tak, proč jsi za mnou přišel?“ tázal se Azachiela Péťa a s napětím očekával odpověď.
„Jsem anděl dětské radosti a už delší dobu tě pozoruji,“ řekl vlídně Azachiel.
Péťa vyvalil oči překvapením, ale ani nedutal a čekal, co dalšího mu anděl poví. „Vídám tě hrát si, jezdit na kole, sedávat na stromech, ale málo se smát.“
Péťa přimhouřil oči a svěsil hlavu dolů. „Co je s tebou?“ zeptal se Azachiel a zvedl chlapci hlavu, aby mu viděl do očí. Péťovi se očička zalila slzami. „Nemůžu se smát,“ odpověděl smutně, „neumím to,“ a zase svěsil hlavu dolů.
Azachiel věděl, že to není možné. Všichni se umíme smát. Už malá miminka se smějí, znáte to přece! Chytil Péťu za ruku a řekl: „Není možné, abys to neuměl. Sám jsem ti tento dar do života dal. Všichni ho ode mě dostávají. Jen jsi na něj z nějakého důvodu zapomněl. Proč?“ tázal se Azachiel a moc toužil po tom, aby mu to Péťa řekl.
„Maminka s tatínkem,“ odpověděl Péťa, „moc málo se smějí. Vlastně skoro vůbec.“
Azachiel pochopil. Péťa byl smutný, protože mamince a tatínkovi zmizela ze života radost. Zapomněli na ni a Péťa nevěděl, jak jim pomoci, proto na ni zapomněl také a myslel si, že je to tak v pořádku. Ale on, ten malý kluk, ještě hluboko uvnitř sebe cítil, že takhle to přeci nejde.
„Pomůžu ti,“ řekl Azachiel a chytil Péťu kolem ramen.
„Opravdu? Opravdu bys dokázal mamince a tatínkovi pomoci?“ vykřikl Péťa.
Azachiel se s láskou zadíval do Péťových očí. „Tobě pomůžu,“ zopakoval moudře a pak pravil: „Pokud se tví rodiče zapomněli smát a ty z toho budeš smutný, ničemu nepomůžeš. Sám jim musíš jít příkladem, aby se tebou mohli inspirovat, aby si mohli vzpomenout. Mají moc starostí a práce a prostě jen zapomněli. Ale mají tebe a to je obrovský dar. Ty jsi jejich radost.“ Péťa skočil Azachielovi do řeči. „A co mám tedy dělat?“ zeptal se.
Azachiel se mu opět zahleděl do očí a tichým hlasem řekl: „Jen se směj.“
Péťa vykulil oči. „A to je všechno? Mám se jen smát?“
Azachiel se usmál a přikývl. „Pokud chceš změnit svět, ve kterém žiješ, musíš změnit sebe. A pak jen pozoruj, jaké zázraky se kolem tebe dějí.“
Péťa se nestačil divit. Najednou ale zase posmutněl. „No jo. Ale jak to mám udělat?“ „Jednoduše,“ odpověděl Azachiel a zeširoka se na Péťu usmál. Tomu málem vypadly oči z důlků.
„A jó!“ zavolal a začal se smát. „Vždyť je to tak jednoduché!“ vykřikl a smál se tak nahlas, že se přiběhl podívat, co se to děje, i pes Boník.
„Vidíš,“ řekl Azachiel, „vzpomněl sis. Vlastně jsi nikdy nezapomněl se smát. Zapomněl jsi to dělat. A pamatuj, že když se ty budeš smát na svět, svět se bude smát na tebe.“
„I maminka s tatínkem?“ zeptal se Péťa.
„Ano. A pokud ne, můžeš jim to připomenout jako já dnes tobě,“ řekl Azachiel, pohladil Péťu po vlasech a zmizel.
Péťa byl nadšený! Dole pod stromem seděl pes Boník a Péťovi se najednou zdálo, že i on se usmívá. Usmál se na Boníka také, slezl ze stromu a volal: „Honem, Boníku, jdeme za maminkou!“
Maminka zrovna myla nádobí, když Péťa vtrhl domů. Lekla se, protože takhle prudce Péťa domů nikdy nechodil.
„Maminko!“ vyhrkl Péťa a maminka vytřeštila oči, „pojď, budeme se smát!“ Maminka vytřeštila oči ještě víc. „Vidíš, že tady mám práci, tak si běž hrát a neruš mě,“ odpověděla.
Péťa se ale nenechal odbýt. „Zapomněla jsi to. Zapomněla ses smát,“ řekl a upřeně se mamince zadíval do očí. Maminka pochopila. Cítila to a věděla, že má Péťa pravdu. Stála tam a dívala se na něj úplně stejně jako on před chvílí na Azachiela. Péťa věděl, co má dělat. Znovu se na maminku zadíval svýma rozzářenýma očima a zeširoka se usmál. Mamince se zaleskly oči, a když viděla smějícího se Péťu, usmála se na něj tak krásně, jak to umí jen maminky. Vzpomněla si.
„Hurá! Maminka se směje. Moje maminka se směje,“ křičel Péťa a vrhnul se jí kolem krku. Ještě dlouho se spolu smáli. A smál se i tatínek. Také si vzpomněl. A ještě někdo se smál. Tam někde nahoře v nebi, jeden malý, ale významný anděl…

Místo, kde můžeš psát a diskutovat

Pro možnost vložit komentář musíte být přihlášena.
avatar
benca 3. 2. 2018

Krasna kniha

odpovědět
avatar
Klára Hrbáčová 31. 1. 2018

Zní to zajímavě. Knížky mám ráda a ráda čtu nové věci, děkuji za tip. Navíc už od pohledu vypadá velice lákavě a design je krásný

odpovědět
avatar
Murmus 13. 11. 2017

Zajímavé

odpovědět
avatar
PetraO 10. 11. 2017

Hezky zpracované téma andělů pro děti

odpovědět
avatar
Amanda 13. 9. 2017

odpovědět

ŽENY s.r.o. v číslech

1
žena na začátku (naše Eva)
3.
rok startujeme v novém
9
regionálních Pracoven ŽENY s.r.o.
67 840
registrovaných inspirativních žen
2 887
testovaných produktů
108 807
vložených hodnocení