Jsem šprt. Odjakživa. To si musím přiznat. Nejsem sice ten typ, co nosil učitelce švestičky z vlastní zahrádky, ani jsem se nikdy příliš horlivě nehlásila. Byla jsem spíš členem nějaké party, která byla ke všemu zdravě laxní a měla všechno, jak se říká, v paži, ale měla jsem dobré známky. Ráda čtu a miluju knížky od jejich vůně až po občasné utrácení v knihkupectví.
Prošla jsem hravě základní školou, na kterou mám ty nejkrásnější vzpomínky. Střední škola byla o tolik jiná, ale i tak nemohu říct nic negativního. Maturita proběhla sice trochu průměrně, ale taky jsem jí celkem zvládla. Šla jsem i na vysokou školu. Tu jsem si vybrala ze dvou důvodů – byla blízko a nebyla tam matika, na kterou jsem jednoduše řečeno pitomá. Dle mé zkušenosti mi v praxi vždy stačilo mých deset prstů, jazyk za uchem, který jsem hojně  používala při polohlasném počítání, a kalkulačka – ale jen ta základní.
Po skončení magisterského studia, ač oboru, ve kterém se nyní nepohybuji, protože mě osud zavál trochu jiným směrem, jsem cítila trochu prázdno. Měla jsem pocit, že mozek nevyužívám tak, jak kapacita nabízí. Netvrdím, že jsem v práci vše dělala automaticky až „oslovitě“, ale něco mi chybělo. Chybělo mi to „musím se učit“, chyběly mi trochu i úkoly. Chyběly mi zvýrazňovače, sešity a lepící papírky. Možná nejsem jen šprt, ale teď si uvědomuji, že zřejmě trpím i nějakou poruchou. *psss*
Pracuji ve firmě, jejíž majitel je národností Srb. Srbština je všudypřítomná. Z doslechu se člověk leccos naučí, ale mluvit jsem nikdy neuměla. Proto jsem jednou, díky souhře okolností, pronesla na chodbě, že bych se docela ráda tento jazyk naučila. A nápad byl na světě. Jak jednou říkal Miroslav Donutil, že po jeho kamarádovi díky jeho nakažlivému nadšení zůstalo 200 zapálených jachtařů, po mé intervenci zůstalo 10 zájemců o jazykový kurz.
A taky jsme začali. Všem jsem vytiskla a srovnala učebnice do desek různých barev (kluci modré a holky oranžové) – dle firemních barev – jsem vážně nemocná. Koupili jsme si slovníčky, ořezali tužky a připravili si zvýrazňovače do pohotovostní polohy.
Naše lektorka je fascinující mladá dáma. Nemá to s námi jednoduché. Skupina jsme pestrá jak dle věku, tak dle stupně znalosti a občas mi přijde, že i dle schopnosti leccos pochopit. Dostáváme úkoly, děláme cvičení a konverzujeme. Nejvíc mě na tom baví, že nás to baví. A je jedno, jestli nám to jde nebo ne. Jestli jsme mladí nebo ne. Máme svého Hujera i svého Cabadaje.
Takže už trochu „govorimo srpski“ a snad se nám letos podaří zavelet „Hurá na Bělehrad!“ a my oslníme obyvatele Balkánu svou famózní srbštinou! Držte palce a učení zdar!
Monika

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account