Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

avatar
Marky Volf
Vloženo 31. 7. 2019
Líbí se mi

Trestankyně

avatar
Marky Volf
Vloženo 31. 7. 2019
Líbí se mi
Trestankyně

Trestankyně

Ráda bych vám doporučila opravdu tvrdou knihu. Z počátku jsem měla problém se do ní začíst, ale opravdu stojí za to. Jako většina z vás jsem se narodila v období „skvělého komunismu“ a ve škole nás učili, že náš klidný spánek střeží sovětský voják… Ale co vše za tím pozlátkem bylo?! Chvílemi, jsem si musela při čtení připomenou, že čtu o komunismu, a ne o nacizmu. Kniha vás románovou cestou provede minulostí naší země… a díky osudů hrdinu, možná jako já pochopíte, co lidi k jejich chování a myšlení vedlo. Opravdu silná kniha.

 

Anotace:      

Co má větší cenu: žít v bezpečném závětří, ovšem za cenu kompromisů, nebo si stát odvážně za svým a uchovat si čisté svědomí? Kolikrát ve 20. století stáli lidé v Československu před touto volbou? Pro Růženu Vackovou ale otázka takto vůbec nestála. Neochotu přistoupit na kompromis dokázala tato univerzitní profesorka už za nacistické okupace, kdy byla za účast v odboji odsouzena k smrti. A znovu po únoru 1948, kdy ji soud poslal za mříže na dvaadvacet let za "špionáž ve prospěch Vatikánu". V komunistických věznicích nakonec prožila 15 let. Přesto je její jméno veřejnosti málo známé. Román Trestankyně přibližuje její život na pozadí "šťastného" 20. století.

Ukázka:

A přece je to on! – Růžena ho nejprve sotva poznala. Po dvaceti letech ztloustl a vlasy mu zřídly. Něco v tom odulém obličeji však pořád připomínalo Káju Coufalíků z vyškovského gymplu, kterému kdysi poslala tahák s překladem Horatia. Pošťáckého synka, z něhož chtěl mít jeho táta nejmíň ministra…

Co si pamatovala, Kája moc nadání nepobral. Odmaturoval až napodruhé, u toho už Růženka nebyla. Sama v té době excelovala u maturity v Brně a kontakty na bývalé spolužáky z Vyškova brzy poztrácela. A tak se nedozvěděla, že se Kája pokoušel i o studium práv. Záhy pohořel; ani se nestačili v Praze potkat.

Vrátil se pak na Moravu a pustil se do psaní. Vystřídal několik místních plátků, většinou však publikoval jen pod značkou nebo smyšleným jménem. Taky se nebylo čím chlubit: ten bývalý budoucí ministr jednou psal o řepné kampani, podruhé o trhu s dobytkem v Ivančicích a vrcholem jeho novinářské kariéry byla reportáž z Baťových závodů ve Zlíně, kde přihlížel, jak se na nových strojích cvočkují podešve.

A právě tyhle podružné články v něm vyvolaly ctižádost, kterou by v sobě dřív nehledal. Sotva se ve světě novin trochu porozhlédl, uvědomil si, jakou váhu může tištěné slovo mít! Jak čtenáři čekají na nový úvodník, fejeton nebo kritiku svého oblíbeného autora. A zatoužil, aby se pod takovými články objevilo i jeho jméno… Karel Coufalík!

Jenže kde se má takový nedouk z Moravy prosadit?

Za jiné konstelace by se mohl docela dobře propsat do listů, které tu vydávali komunisté, socdemáci či národní socialisté. Nebo třeba agrárníci, ke kterým měl přes ty trhy s dobytkem nejblíž. Kájovi byly ideologie a stranické programy šumafuk. Chtěl jen vidět své jméno v novinách.

Až koncem 20. let narazil na české fašisty!

Právě tehdy se totiž konzervativní studenti, kterým se sice nelíbila politika Hradu, ale ani zupácké způsoby Radoly Gajdy, odtrhli od jeho Národní obce fašistické a založili Národní svaz mládeže a studentstva. A s ním i časopis Vlajka.

A to byla příležitost pro Káju…

Tenhle nedostudovaný právník bude do Vlajky psát o osvobození národa od Masarykova realismu a pozitivistických pověr, o boji proti židomarxismu a světovému zednářství, proti levicovému intelektualismu – ale také proti německé rozpínavosti. Vzorem pro české fašouny totiž není Hitler, ale Mussolini. Nechtějí nadvládu německých nácků, ale silný český národní stát, který se zbaví problémů se svými menšinami. Jejich hlasem je mimo jiné básník Viktor Dyk…

Nejvíc jim leží v žaludku Židé. Svou sílu ukázali domácí fašisté už v devětadvacátém roce, když se snažili vyhnat maďarské, rumunské a polské studenty židovského původu z Karlovy univerzity.

„Tihle židáci zabírají místo našim,“ pořvávali čeští studenti uprostřed demokratického Československa. A kupodivu získali podporu i takových kapacit, jako byl dvojnásobný rektor univerzity František Mareš.

Znovu se titíž studenti vyznamenali o pět let později, když propukly boje o staré univerzitní insignie. Ty měla německá část univerzity vrátit té české už v roce 1920, což se nestalo. Čeští náckové si je proto chtěli vybojovat na těch německých pěstmi. Rvali se v ulicích tak, že zasahovala i policie.

A o tom všem psal Kája Coufalíků do Vlajky a po jejím zrušení i do Národní republiky. A nejen psal, on tomu časem uvěřil! Jeho mistrovskými kousky se staly protižidovské letáky:

„Ženy, pozor na Žida!“

„Žid je nebezpečný!“

„Kupujte jen české výrobky v ryze českých obchodech!“

„Dobytek do chléva a Židé do ghetta!“

„Židé jsou kletba národů!“

Tyto letáky už nevydávala fašistická organizace Vlajka, ale její nástupkyně – Maffie nového Československa. Vlajce totiž byla brzy po Mnichovu zastavena činnost. Do čela její nástupnické organiace se tehdy prodral budoucí kolaborant s nacisty Jan Rys – Rozsévač. Bude však i na Němce příliš avanturistický, proto z něj K. H. Frank v roce 1942 udělá čestného vězně v koncentračním táboře v Dachau. Popraví si ho až Češi v roce 1946, to už ale zase předbíháme…

Protižidovské letáky Maffii nového Československa nestačily. Zorganizovala i pár přímých útoků, včetně bombových. Její „pekelné stroje“ vybuchovaly v kavárnách, kde se Židé scházeli, v jejich obchodech, synagogách i na hřbitovech. Jejich strůjci budou pozatýkáni a uvězněni. Už 14. března 1939, pouhý den před hitlerovskou okupací Česko-Slovenska, budou na přímý příkaz ministra vnitra zase propuštěni na svobodu…

Ministr už měl své informace.

„Nazdar! Jsi to ty?“ zeptá se Růžena překvapeně Káji Coufalíka, když ho začátkem roku 1939 náhodou potká v kavárně Slavia. Právě si tam dala sraz s Josefem H.

I Kája Coufalík na Růženu chvíli užasle kouká. Je tahle statná ženská s mírně prošedivělými vlasy, které už táhne na čtyřicítku, ta křehká Růženka s velkýma tmavýma očima, co se mu kdysi ve Vyškově tak líbila?

„Nazdar,“ řekne proto trochu nejistě.

„Jak se máš?“ vyptává se dál Růžena a má z tohoto setkání radost. Vždyť od chvíle, kdy se Vackovi z Vyškova odstěhovali, nepotkala snad jediného ze svých tehdejších spolužáků.

„Ale to víš,“ kroutí se Kája. Najednou se mu nechce vyprávět o tom, čím sám žil v posledních letech. Před touhle velkoměstskou dámou v liščím kožichu je mu najednou jaksi stydno. „A co ty?“ snaží se proto odvrátit pozornost od sebe. „Co vůbec děláš? A co vaši?“

A Růžena mu tak aspoň v pár větách poví, že má na fakultě svůj seminář klasické archeologie a že právě dokončila studii Sokrates – vychovatel národa. Napsala v ní, že důkaz smrti je konečným důkazem pravdy. A rodičům se docela daří, tatínek stále pracuje, i když už je v penzi, maminku ale trápí srdíčko. Přesto dál působí ve vedení Ženské rady.

„Na našeho Vláďu nebo Jiřinu si asi nepamatuješ,“ říká. „Ti byli tenkrát ještě moc malí.“

„Ne, nepamatuju…“

Rozhovor, jak už to u takových rozhovorů bývá, po pár větách uvázne. Růžena naštěstí zahlédne, jak k ní mezi stolky pospíchá Josef H.

„Moc se omlouvám, zdrželi mne 

Místo, kde můžeš psát a diskutovat

Pro možnost vložit komentář musíte být přihlášena.
lemur
lemur 1. 8. 2019

Odpovědět
avatar
Marky Volf 1. 8. 2019

ŽENY s.r.o. v číslech

2 922
testovaných produktů
86 708
registrovaných inspirativních žen
165 073
vložených hodnocení

Chci odebírat novinky na svůj email.