V rytmu orientální hudby: jak tanec změnil můj pohled na bolest
Včera jsem měla další psavou…..tentokrát na téma TANEC 🙂
V poslední době dost intenzivně řeším bolesti kolen. Jasně, že mne nezačala bolet najednou. Je to asi pět, šest let zpátky, aspoň tak nějak si to matně vybavuji. V té době jsem byla i u našeho lepšího ortopeda. Tedy…..lepšího ze dvou. A ten lepší pan doktor mi po vyšetření předepsal prášky od bolesti a rovnou doporučil koupi Proenzi 3plus (bylo to u něj levnější než v lékárně:-D) Byla jsem velmi nadšená, dokonce až tak, že jsem pak ty prášky od bolesti užívala dva roky v jednom kuse. A dokonce až tak, že jsem pak díky těm práškům ani nevěděla, že mě bolí zub…..
A pak jsem jednoho krásného dne navštívila kamarádku v Jižních Čechách, u ní byla její další kamarádka – taková trochu čarodějnice a masérka v jednom. A prej jsem zavodněná. Udělala mi na místě masáž nohou a tímto dnem jsem přestala s prášky od bolesti. Zavodnění jsem vyřešila u své obvodní MUDr a víceméně to bylo fajn. Bolesti ale nepřestaly. Co já se navymýšlela, kde v mém mentálním světě jsem si to přivodila, co všechno jsem si probírala v hlavě, by vydalo na román. Řešila jsem si svou nespokojenost, šla po svých pocitech do hloubky u spousty situací, které mne potkaly a tak nějak na nic kloudnějšího jsem nepřišla.
A předevčírem jsem byla u kamarádky, kterou znám necelý rok a se kterou máme víc věcí společných. Začaly jsme tím, že jsme se narodily ve stejný den, jen rok se liší o pár jednotek. A během hovoru jsme došly na to, že i naše mámy jsou alespoň stejného znamení a velmi jsme se nachechtaly u naší slovní přestřelky, když jsme popisovaly téměř identické zážitky z dětství a dospívání. Celé to odpoledne u Isi bylo velmi milé, přínosné i poučné. A jak už to tak bývá, při loučení u auta jsme měly nejvíc řečí, a to těch nejdůležitějších. Ten všudypřítomný Colombo s nejdůležitější otázkou jen tak mimochodem se v nás za ta léta velmi hezky usadil. Isa plánuje takovou oázu radosti pro ženy a když jsem s tou myšlenkou koketovala, napadlo mne, že se chci taky podílet. A právě u toho auta jsem se podělila o své nadšení i chuť s ní spolupracovat. Tančit. Vést taneční kruh pro ženy. Ona sama tvoří a vede orgasmickou jógu, která by se velmi hezky doplňovala s břišním tancem. Když jsem jí popsala svou vizi, v první chvíli se zarazila….. Ale pak jí docvaklo, že je to vlastně práce s pánví a skvělý nápad.
Odjela jsem domů a cestou vzpomínala.
Nechala jsem se unášet vzpomínkami z našich kroužků břišních tanců, které tenkrát vedla kamarádka Katka. Nebyly to hodiny drilu taneční sestavy na jednu a tu samou skladbu, ale čas, na který se všechny ženy z kroužku neskutečně těšily. Po počátečních rozpacích „týjo, budou na mne koukat, jak to neumím“ jsme se rozkoukaly, skamarádily a velmi si užívaly naši ženskou energii a pocit sounáležitosti. Po pár týdnech jsme se nestačily divit, jak jsme všechny doslova rozkvetly. Jak jsme se měly raději a raději a začaly jsme na sebe pohlížet zcela novým, obdivným způsobem. Každá hodina začínala takovým malým povídáním a pokud bylo nějaké naléhavější téma, probralo se i to. A třeba i vyplavilo očima….. Pak to tanec všechno poléčil a spravil. Juchaly jsme, tančily v páru i sólo, učily se oddělovat jednotlivé části těla a cítily se krásnější a krásnější. Relaxace a zpívání manter bylo takové velmi milé zklidnění a pohlazení na závěr.
Jak moc mi tančení chybí, vím celé ty roky velmi dobře. Jenže se nějak nesnáší s mojí letitou bolestí v kolenou. Jo……to jsem si myslela až do předvčerejška. Jak jsem byla natěšená z budoucí spolupráce, hned ten večer jsem našla všechna zaprášená a zapomenutá CD s orientální hudbou a skladbu po skladbě jsem si na patřičných partiích mého těla připomínala základní prvky břišního tance. Jak jsem byla rozpálená a nadšená, ani jsem nemohla usnout. A kolena? Přežila to a troufám si tvrdit, že si časem dají říct 🙂
Zdroj foto:Pixabay.com
