Dneska jsem měla trošku splín a vnitřní slabost pro svoje ne moc pozitivní úvahy. Bojím se i já, moc dobře to vím. Tlačím obavu někdo do sebe, uzavírám dozadu tento pocit a on se i tak tlačí nahoru a chce se vykřičet. Je to komplikace, všechno co se děje kolem mě a vlastně se dotýká každého z nás.


Celý svět se bojí a pláče

Každý jedinec na naši planetě najednou zjišťuje, jak jsme slabí vůči věcem přicházejícím od nikud. Nejsme kouzelníci. Neumíme mávnout proutkem a říct DOST. Jak krásné by bylo spojit své schopnosti a zastavit zlo a smrt a nemoc ve všech podobách.

I já mám občas úvahy a chování zralé na “pár facek”

Moje poslední hlášky:

    Nedávej mi pusu, to se teď nesmí
    V posteli – Otoč se a dýchej na druhou stranu
    Po přichodu někoho z nás domů – Umýt ruce a oblečeni dát do místnosti, kde nechodíme!
    Nedávej mi lásko svoji tvář na moji deku
    Vydezinfikoval sis obličej alpou?
    Kam pokládáš tu roušku, jsi normální?
    Slinou čistit kapku čeveného vína na stole?! Já tě asi sejmu!
    Nechci, já už fakt nechcííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííí

 
Dnes jsem si i přes svůj vlastní zákaz přečetla na netu zprávu o té dívce ze zahraničí, co byla ještě tak mladá a umřela. Nevím jak se k tomu všemu postavit. Přijmout tvrdou realitu? Ano, asi ano. Alé já vnitřně NECHCI!!!!!!! Neumím říct lidem, které miluji, že jsem připravená na cokoli. Ne, nejsem. Možná ohledně sebe jsem přijala skutečnost, že když to nevyjde, budu prach.

Přece ten, kdo miluje život nemůže být smířen s tím, že by život jen tak skončil. Kvůli té věci, která koluje světem. Neeeeeeee, já nechci! Všechno ve mně křičí a bije na poplach. Padám únavou do postele, zavírám oči a cítím, jak mi stékají po tváři slzy. Za všechny nevinné a nemocné a utrápené. 
Bože, dej nám sílu žít a vše zvládnout!

Cítím tu tíhu světa. Tu bolest. Tu ztrátu. Ten strach a obavu. Říkám si, utlum své myšlenky, měj nad nimi vládu. Mysli na hezké věc. A ono to zrovna dneska nejde. Nikam nechodím, jen na balkón pověsit čisté prádlo a na chvíli poslouchám zpěv ptáku, nastavuji slunečním paprskům svoji tvář a stíny na chvíli padají za mě. Koukám na veverky. Příroda žije svým životem.

 

Najednou se ve mně rozprostře klid, síla a obrovská touha žít

Musíme žít, chránit se, přežít a bojovat. Za sebe, za své blízké a za celý svět. Jedině takto přežijeme. Spojme své síly v myšlenkách během dne, mysleme na sebe navzájem a přejme si všichni ať to zvládneme. Síla je v myšlence, síla je v nás. Nejsme slabí, jsme silní. 
 
Děkuji Vám za přečtení moji dnešní úvahy. Je psaná srdcem, dávám takto ven pocity, které cítím. Napište mi svoje pocity, jak vše prožíváte a jak si můžeme navzájem pomoct. 
Vaše Blogerka Michaella

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account