Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

Lenča92
Lenča92
Vloženo 6. 5. 2018
Líbí se mi

Sama v Dubaji

Lenča92
Lenča92
Vloženo 6. 5. 2018
Líbí se mi
Sama v Dubaji

Sama v Dubaji

Příběh mé cestovatelské kamarádky Kristýny Trávníkové, je to její první článek a já bych vám ho ráda i s jejím souhlasem zde představila.

Je květen, rok 2017 a já jsem akorát měsíc na Bali s kamarádem. Před odletem do ČR vnitřně pociťuji něco velice zvláštního, nepopsatelného. Nechci letět domů. Chci tady ještě něco zažít, prožít, poznat. Nemůžu letět domů. Musím tady zůstat! Ale zvládnu to finančně? Co na to řekne rodina, kamarádi? S kým tady zůstanu? Tolik otázek a myšlenek se mi honilo hlavou, až jsem z toho ani nespala. Co myslíte, jak to dopadlo? Poslechla jsem své pocity a zůstala. A musím říct, že to bylo mé zatím nejlepší a nejdůležitější rozhodnutí v mém životě. Automaticky tedy následovalo stornování původní letenky, a s tím spojené kupování nové. Kamarád mi našel úplně tu nejlevnější s dvoudenním přestupem v Dubaji. Moc se mi to nelíbilo, protože Dubaj mě nikdy nelákala. Je proslavená hlavně luxusem a vším umělým, což mě zrovna moc nebere. Mám raději ty „chudší země“, kde jsou lidé víc otevření, vstřícnější, usměvavější. Na druhou stranu jsem se uklidňovala. Dubaj přece jenom může být krásná a zajímavá. Ještě musím zmínit, že pár dní před odletem jsem si rezervovala 3* hotel s bazénem ve staré části Dubaje a podrobně na papír rozepsala názvy a čísla autobusů, metra, zastávek, ulic, hotelu, míst co chci navštívit, jak se tam dostanu atd. Měla jsem přesný harmonogram.



Tak tedy v Dubaji jsem přistála 10.6.2017 kolem 5 hodiny ranní. První autobus z letiště přímo do staré části jel během chvíle. Po krátkém bloudění jsem nakonec našla správnou zastávku i autobus. Jediné co jsem neměla, byla nějaká karta. Řidič autobusu mi ji prodal a nabil na ní kredit. Po nastoupení i vystoupení se musela pípnout přímo v autobuse. Cesta trvala tak půl hodinky, hodný pán řidič mě dokonce na zastávku upozornil. Teď následovala krátká cesta k hotelu. Stále jsem chodila sem a tam a hledala hotel. Bylo jich tam spousta, ale ani jeden nebyl můj. Nejhorší, ale na tom všem bylo, že nikde nebylo ani živáčka, jenom sem tam projel taxík, auto nebo autobus. Začínala jsem panikařit a zároveň se modlit. Napadlo mě, zapnout si WIFI na mobilu, zkusit štěstí a napojit se na některý z hotelů. A ejhle! Podařilo se! Rychle jsem si najela na google mapy a došla tak až k hotelu.
Na recepci mi pán řekl, ať počkám pár hodin. Ubytovat se můžu v dopoledních hodinách, ale kdybych si připlatila, šlo by zařídit ubytování hned. Asi mu málo platili a tak si chtěl na mě, na chudé turistce, přivydělat . Potom na mě i zkoušel takové ty úchylné kecy. Ale na mě si nepřišel. Zhruba za hodinku přišel manažer hotelu, velice příjemný starší pán. S několika omluvami za čekání mě pozval na snídani a kávu. V jídelně jsem si dala pořádné kafé a chvíli konverzovala s jedním velice pohledným černochem, který připravoval jídlo pro hosty. Ani ne za půl hodinky přišel opět manažer a ubytoval mě. Konečně jsem si dala pořádnou sprchu a vyrazila do centra města. Před příletem jsem si četla, že bych měla respektovat a snažit se zapadat mezi místní, tedy mít zahalená kolena i ramena. Proto jsem si dala legíny, šaty a šátek kolem ramen. Ale co musím říct, takové k******* vedro jsem ještě nezažila. Potila jsem se, až bůh ví kde. Venku bylo kolem 40 ti stupňů a to dusno? Škoda, že neexistují teleporty. Naivně jsem si myslela, jak mi pomůže vychlazená voda.



Do centra, k pláži Jumeirah jsem jela opět autobusem. Na co jsem se strašně moc těšila, bylo zchlazení se v moři. A jaké bylo? Teplé jako chcánky, ale doslova! Byla to vařící slaná voda. Na pláži bylo pár lidí, převážně bílí turisti a pár místních mladých kluků, u kterých bylo jasně vidět, že se přišli podívat na polonahé bílé turistky. Na jednu stranu se jim ani nedivím, když ty jejich ženy chodí zahalené až po uši. Opravdu! Viděla jsem i ženy zahalené úplně včetně očí. Připadali mi jako moskomoři z filmu Harry Potter .

Z pláže byla vidět krásná plachetnice – nejluxusnější 5* hotel. Ale zpátky k moři. Nijak mě nenatrchlo, bylo poznat, že je přece jenom uměle vytvořené. Díky opravdu nesnesitelnému horku jsem se rozhodla přesunout do největšího obchodního centra. Co mě jako první oslovilo, obrovské a krásné akvárium. Taky mě dostalo zimní kluziště přímo v obchodním centru. Žasla jsem nad všemi luxusními a drahými obchody. Byly úplně narvané. Bohatí šejkové nakupovali luxusní věci a jejich osobní sluhové čekali před obchodem s vozíky a jejich taškami. Jak už jsem zmiňovala, všude byly zahalené ženy dokonce i včetně očí a muži měli ty jejich většinou bílé hábity a na hlavě šátek, třeba i s rapperskou kšiltovkou, to mě přišlo hodně komické a občas jsem se smíchy neudržela. Obchodní centrum bylo velice krásné, ale na mě až moc velké. Přece jenom je to největší obchodní centrum na světě s 1.200 ochody!


A abych nezapomněla na jednu vtipnou historku. Dostala jsem hlad. Co teď, když byl zrovna ramadan? Restaurace zavřené, nikdo na veřejnosti nejedl, nepil. Vlezla jsem do obchodu s potravinami, tam si koupila grilované kuřecí stehno, kukuřičné placky a šla se najíst na veřejné WC do kabinky. Ale to není vše. Ve vedlejší kabince zrovna někdo zvracel. To opravdu moc příjemné nebylo, ale nic jiného mě v ten moment nezbývalo. A takhle luxusně jsem si večeřela v Dubaji!

Hned u obchodního centra byla největší tančící fontána světa a u ní hned nejvyšší budova světa Burj Khalifa. Na vyhlídku jsem šla až kolem 9 večer. Měla jsem ještě docela dost času, tak jsem s úžasem sledovala fontánu. To byl pro mě nejkrásnější zážitek z Dubaje. Doslova mě dojala. Všude kolem bylo spousta lidí, všichni žasli a obdivovali tu nádheru. Slyšela jsem všude mluvit Čechy a Slováky, ale s nikým jsem se neseznamovala a nenavazovala žádnou komunikaci. Chtěla jsem být jenom sama se sebou a vnímat okolí. Už na Bali jsem zjistila plusy a mínusy cestování s někým a pouze sama. Když je člověk sám, určitě víc vnímá věci kolem, jinak to prociťuje než při cestování ve dvou a více. Právě u fontány a vyhlídce jsem si přála mít někoho blízkého vedle sebe a sdílet společné zážitky.

Na vyhlídku jsem šla docela pozdě večer, za tmy. Jela jsem opět NEJrychlejším výtahem světa do 124 patra. Všem nám zaléhali uši. Opět jsem byla příjemně překvapená nádherným výhledem. Vyhlídka nebyla ani nijak drahá a stála opravdu za to!

Na hotel jsem jela metrem, ve kterém byly ženy s dětmi oddělení od mužů, ale i namíchaný vagón. Ten byl asi hlavně pro turisty . Nechyběly také vagóny pro vyšší a nižší vrstvy. Přišlo mi to zvláštní a nepochopitelné tak jako víc věcí v Dubaji. Ale jak se říká, jiný kraj, jiný mrav.
Kolem 11 večer jsem se vracela zpátky na hotel. Opět jsem trochu bloudila. Přece jenom ulice za tmy a za světla vypadají trochu jinak. Na ulici byly skupinky místních mužů. Nahlas se bavili a něco popíjeli. Snažila jsem se být hodně nenápadná, měla jsem z Dubaje respekt. Bylo to i tím, že jsem tam byla sama a jsem hodně světlý tip. Ale i tak po mě místní muži zvláštně pokukovali. Zvláštně proto, že měli kamenné výrazy a člověk nevěděl, co si má myslet. Když jsem před sebou zpozorovala nějaké turisty, nenápadně jsem se k nim přiblížila, jakože patřím k nim. Naštěstí jsem dorazila v pořádku. Další den dopoledne jsem vyrazila směr letiště. Abych toho cestování neměla málo, musela jsem se dostat na nějaké malé letiště, kde létaly pouze nízkonákladové letadla. V metru jsem potkala tři turistky, zřejmě dcery s matkou, které byli velice výstředně oblečené. Měli minisukýnky a výstřihy až bůh ví kam. Podle mě to bylo hodně nevhodné a vůbec nerespektovali místní pravidla a kulturu. Také pohledy místních na turistky nebyly zrovna moc přátelské.
Autobus k letišti měl krátké zpoždění a bylo v něm přímo „narváno“. Jela jsem pouze já, řidič a dva muži. Celou cestu jsem se modlila, ať přijedu na správné místo. Cesta vedla jenom nějakou pouští a opět nikde ani živáčka. Snad se mi nedivíte, že jsem měla opět obavy a hlavou se mi honily ty nejhorší myšlenky. Asi po hodince autobus dorazil do cíle. Byla jsem šťastná. Letiště bylo opravdu malé a ještě se teprve stavělo. Šťastně jsem doletěla do Katovic a poté vlakem do ČR.

A jak bych ohodnotila celkově Dubaj? Je pravda, že až tak moc času jsem tam nestrávila, ale když už, snažila jsem se vidět to NEJ co Dubaj nabízí. Jediné co jsem ještě chtěla navštívit, byla místní obrovská tržnice s kořením, zlatem a vším možným. Tak třeba zas někdy, když budu mít cestu kolem. Svým způsobem je Dubaj určitě krásná, má své kouzlo, ale cíleně bych ji nechtěla už navštívit. Většina lidí touží vidět nebo okusit ten „luxus“, ale mě osobně to nic neříká. Nevím, jak to teď vyzní, ať si to každý přebere, jak chce, ale pro mě bylo nepochopitelné vidět místních lidí, jak zbytečně utrácí své peníze za ty nejdražší a nejluxusnější věci, když všude kolem nás jsou i lidé, kteří hladoví, trpí a potřebují pomoc. Tím nechci určitě všechny místní házet do jednoho pytle. Vždyť i u nás jsou lidé, pro kterých je životní štěstí pouze majetky, movité věci a zase jenom ty peníze, peníze a peníze. Tímto článkem bych chtěla ne jenom za Dubaj, ale i za Bali poděkovat všem mým dobrým kamarádům co při mně stály, věřili, podporovali a pomáhali mě jakýmkoliv způsobem. Také rodině děkuji, které jsem většinou způsobovala jenom šoky a také děkuji i sobě samé. Jsem na sebe opravdu hrdá a po takových zkušenost z cest už bych se vydala sama kamkoliv. Od té doby se mým mottem stalo: Zkusit se má vše!


Děkuju za přečtení  

 

A já doufám, že se vám čtení líbilo a také ji podpoříte v dalších cestách, které ji čekají.

Místo, kde můžeš psát a diskutovat

Pro možnost vložit komentář musíte být přihlášena.
Jankkas
Jankkas 5. 6. 2020

Odpovědět
xxkouckaxx
xxkouckaxx 23. 5. 2020

paráda

Odpovědět
Maruš11
Maruš11 29. 3. 2020

Odpovědět
Kahomar
Kahomar 21. 1. 2020

krása

Odpovědět
k.eva
k.eva 1. 9. 2019

hezké fotky, zajímavé zážitky

Odpovědět

ŽENY s.r.o. v číslech

3 887
testovaných produktů
92 372
registrovaných inspirativních žen
210 746
vložených hodnocení

Chci odebírat novinky na svůj email.