Říct SBOHEM znamená žít v souladu S BOHEM

aneb má upřímná zpověď k vám....

Je opět 1.7., padá mi slza k srdci a mám pocit, jako by čas letěl rychlej než vítr.

Jsem sama. Jsem a musím si to přiznat, i když to pořád bolí. Je nádherné slyšet od lidí, jak jsem úžasná, jak jsem dokázala kus práce...ale nikdo nevidí, jak mi uvnitř krvácí srdíčko. Člověk se i přesto chce smát a být šťastný. Jsem šťastná, ano opravdu jsem! Není to jen hláška.

Občas nás život prostě jen zkouší, co všechno vydržíme, kolik toho uneseme... Kdysi mi někdo řekl, že mi Bůh nikdy nenaloží víc, než unesu. A pokud mi toho nakládá hodně, je to jen známka toho, jak moc věří v mou sílu.  Zadává mi v životě nesnadné úkoly, jelikož ví, že já to zvládnu. Proto nemusíme závidět ostatním a litovat se, jak všichni kolem mají snadný a krásný život a my musíme tak trpět. Prvně ani netušíme, co si kdo řeší uvnitř a jak složitý má osud. V druhé řadě si můžeme říct, že třeba nejsou tak silné osobnosti, které by těžkosti života unesly, za to my ano.

Denně potkávám ženy, které bych nejraději objala a celým srdcem jim projevila svůj obdiv a dala jim tolik lásky kolik jen můžu za to, co všechno zažily a čím si prošly. Za to, že se usmívají, přestože jejich srdce má tolik jizev a šrámů...přestože i jejich tělo sneslo ne jednu ránu.

To vy, ženy, jste mou motivací a smyslem toho, co dělám! Často na mě přijdou černé myšlenky, strachy a pochybnosti... říkám si, jestli to zvládnu - finančně i psychicky. Ale když vidím vás, dává mi to všechno smysl. Vy mi dodáváte energii. Jsem nejšťastnější a plná energie, když je Pracovna plná úžasných lidí, všichni se tady smějí a užívají si život. Děkuji vám!

A co že to je za významný den toho 1.7.? Nazvala bych to paradoxem. Na "výročí" tří let s přítelem se stěhujeme z bytu, který jsme si spolu zvelebili. Na tom by nebylo nic špatného, kdybychom se však nestěhovali každý jinam, kdyby se naše cesty v tuto chvíli nerozcházely.... 

A tak končí jedna éra... Něco končí, něco lepšího začíná!

Říká se, že nic není špatné ani dobré, že je zkrátka vše tak, ja má být. Před chvílí jsem si povídala s maminkou a kamarádkou a hned to všechno vidím růžověji a mám lepší náladu. Ano, dává to smysl. Jsme tady jedna pro druhou, abychom se podpořily a věděly, že přesto, že se nám zdá, že jsme na tom světě někdy zůstaly úplně samy, tak to zvládneme. Někdy je zkrátka potřeba přiznat si, že jsem na dně, protože pak mám jistotu, že je pode mnou pevná zem, od které se mohu odrazit zpátky ke hvězdám. No jo, ale občas máme pocit, že jsme na dně a pak se propadneme ještě několikrát hlouběji a hlouběji. Znáte to taky? To je snad jen zase ukázka toho, jak jsme silné a kolik toho uneseme.

A tak říkám sbohem starému bytu, starému vztahu i příteli. Říkám sbohem svému starému JÁ. Říct čemukoliv sbohem znamená totiž žít v souladu S BOHEM, vesmírem, láskou, energií - ať si to každý pojmenuje, jak mu to vyhovuje  Znamená to věřit, že vše se děje z nějakého důvodu, i když jej ještě nevidíme. Znamená to, že nic není ani dobře ani špatně. Je to jednoduše tak, jak to být má. Znamená to, že jsme silní a že je život na naší straně. Neustále se něco mění, a i když se nám zdá, že se život spíše vrací zpět, nenechme se ošálit. Tětiva musí být tažena zpět, aby mohl být šíp vystřelen.

A teď - chvilka pozie. Tuto básničku jsem psala před několika lety a je zajímavé, jak se to vše opakuje...známka toho, že něco e změnit už musí. Minimálně já!

Zaseté sny

Co snu se zdálo

Když i moc je málo

Když láska je i není

Pod polštářem slzy roní

Po špičkách a tak tiše

Pak z lásky zbylo jen to klišé

Jako tělo bez duše

A ten střelec bez kuše

Míří na cíl, který nevidí

Když i za lásku tě obviní

Probouzí se v prázdné posteli

Kde do peřin své sny zaseli

Teď chybí ten, kdo je splní

Kdo slíbil, že bude tu jen pro ni

A když už není kam se skrýt

Zavře oči a začne znovu snít

Není člověk bezmocný a sám

Jen musí vědět kudy kam

S láskou

Klára