Zdravím dámy, po delší době jsem se rozhodla opět zveřejnit kousek ze svého soukromí.
Uplynulo několik dní, týdnů i měsíců od měho posledního článku, který nebyl moc optimistický. Za těch pár měsíců jsem zase o něco dospěla, a došla k dalšímu prozření .
Mám takovou otázku. Co je horší? Žít s růžovými brýlemi, nebo s otevřenými oči?
Za sebe můžu odpovědět , že ani jedno není horší nebo lepší. Já dosud žila s pocitem jak je moje rodina (ano rodina,ve které jsem žila, nebo spíš pro ní žila) suprová, jak si všichni věříme (mimo vztah s mojí mámou) , v rodině jsem měla nejhlubší důvěru a vztah k osobě, která mi do určité doby byla bližší než vlastní rodiče, a stavěla jsem ji hned za mojí dceru a manžela.
Takové zklamání, pocit méněcennosti a nemluvím o tom jak moc mě to zranilo. Na Vánoce si prostě nepřejete nic jiného než zjistit ,že tato osoba vás nebere vážně, odespala vás jen proto, že jste začala žít vlastní život, že žijete pro své dítě a svého manžela. Budujete něco svého, snažíte se poprat s vlastním životem, a občas prostě nemáte čas, ale tohle u mě neexistovalo, vždy jsem zavolala, psala a hlavně jezdila za dotyčným, měla jsem zájem o každý jeho krok, tak jak si to sám přál.
Teď všechno vidím s otevřenýma očima a je mi do pláče.
Vychoval jsi mě, učil mě ,že rodina je na světě to nejdražší co mám, i když se jejich chování občas dostávalo přes hranici ohleduplnosti a lásky. Učil jsi mě pokory a úcty ke staršímu, říkal jsi mi moje holčičko, já tě nedám. A teď? Nezavoláš, nenapíšeš, nezajímáš se. To pomyslné pouto mezi námi už není, budeš vždycky v mém srdci, ale už né tak hluboko jak kdysi, a jak moc bych chtěla aby jsi byl.
Možná je to tím, že jsem dospělá, že bydlím tolik kilometrů od tebe. Ale když jsem dělala všechno pro náš vztah, který byl od dětství ten nejpevnější jaký jsem kdy měla, proč jsi totéž nedělal také? Proč jsi ho nechal vychladnout, proč nemáš zájem? To co jsi mě jako dítě učil vlastně nebyla pravda?
