Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

Martina Šárová
Martina Šárová
Vloženo 27. 11. 2016
Líbí se mi

Zamyšlení nad prvním Adventem

Martina Šárová
Martina Šárová
Vloženo 27. 11. 2016
Líbí se mi
Zamyšlení nad prvním Adventem

Zamyšlení nad prvním Adventem

Dnešní ráno. Dozvuky snů a smích, ty obrázky v hlavě, jak jsou někdy doopravdy komické! Jak je to možné, usínat se slzami zároveň protkanými smíchem v kompetní režii polštáře na hlavě a přemítání o tom, jak blízko k sobě mají smutky a cynické uvědomění si, že jde o tzv. o h****, tedy o nic. Bože. Omlouvám se. No tak mi zase bylo trochu smutno.

Mám sebe. Mám. Vím to. Dny se koulí jeden přes druhý a každý den nastavím svůj nový start, jako kaskadér, co jde do akce. Mám vděk za ten ranní smích a svoje myšlenky, když mne napadají moje obhajoby z vnitřních bojů s neviditelnými draky. V koupelně začínám ranní souboj se svým vesmírem a potkávám zase svoje tělo. Pod studenou sprchou dám 3 dřepy a přemýšlím, jestli je ok si lehce zahekat a výsknout, je přece neděle. Nikdo se nekouká. Hlavně se nelitovat. Poděkuju. Že jsem. Že chci být. Myslím to vážně. Požádám o podporu a ať jde všechno hladce.

Odpouštím. S vodou, s láskou, s pokorou, hledám se, utřídím si myšlenky a směřuji, ale vnitřní hlas mě stejně vede tak, jak to mám ráda. Svým způsobem. Netrpělivá? Líná? Zaseknutá? Opakující se? Možná. Tak dnešní den. Zase šance něco zažít.

Někdo má problémy. Je to někdo blízký. Jak dalece umíme mluvit o vážných věcech. Schovávat se za sílu nemá cenu. Letí mi hlavou tisíce otázek. Život. Nemoc. Pokora. Sedím tu a své adventní výzdoby dnes hlásím do soutěže o nejlepší výtvor světa. Kolik jsem toho schopná napsat a kolik uvidět? A procítit? Přeji si to nejlepší a taky mít moc nad tím neschovávat se. A moci si dovolit říkat silné věci. O nebezpečí které cítíme když jde do tuhého. O tom jak se někdy vyhýbáme když máme pomáhat. O tom, jak život plyne a děláme důležitější věci. O tom, co je život a kam jdeme. O tom jak říkáme:  "to je život". O schovávání. O pohodlnosti. O tom světle. I těch nad námi. O strachu. O vnímání existence a pochopení všeho když to posloucháme, ale chutná nám to jinak když jsme v tom sami.

Odpouštím. Hledám. Nacházím. V každé minutě je to nové. O mně. O propojení. Odvaze nebát se ukázat srdce. Slzy. Bolest. Můžeme? Jsme ochotní se nehádat a žít bez boje a odsuzování? Kdo nás to naučil? Máma? Táta? Úča ve škole? Ego?

Bojíme se ukázat se. Bojíme si říct že je to vážný. A vážně zopakujeme 4 debilní věty o ještě debilnější věci která je úplně na h****, tedy na nic. Klábosíme jen tak, o ničem, o nich, o počasí, o těch druhých a o tom, že v podstatě by se dalo žít z buráků, které dávají v hospodách k pivu zadarmo. Protože až tak se nás to na druhé straně netýká. Nejsme přeci na duchovní přednášce. Jiné je to tak a jiné jinak. Zapomněli jsme svítit. Svítíme jen občasně. Hledáme to. Hledáme se. Nenosí se to slovo "nacítit" se. Nosí se "jakoby".

Protože dneska se to jednotně nacítit nenosí. Je. Problém, bolest. Honem to utři a pryč, ať je to pryč. Jsi přece rozumná. Jsi přeci silná. To zvládneš. Dneska se to leckde nenosí říkat já věřím. Duše. Smysl. Pravda. Změnilo se nastavení. Věřit v systém hodnot, technik a duchovních zákonů se nenosí.

Duše hledá Pravdu. Utíká se před ní. A nevím proč.

Kdyby všechno bylo jednoduché jako to vidí duše, nikdo by se nemusel na nic ptát. Stačilo by chytit za ruku a už by bylo vidět. Světlo na konci tunelu. A ten boj? Ten můj ranní souboj s vesmírem? Ten vím, že není boj... je to jen takové šťouchání od mýho nižšího já, který opakuje v návyku zaběhlý stereotyp, kdy chce chtít zvítězit nad tím vyšším. Nedá to. V každý pohádce zvítězí víte kdo. A co.

Jsem nad tím soubojem a taky mě to nezvrušuje. Vím kdo zvítězí. Myslím na všechny, kteří už tu nejsou a znala jsem je. Milovala jsem je. Myslím na všechny co bojují s nemocí a na ty co znám, myslím ještě víc. Myslím na celou planetu Zemi a posílám jí svou lásku a světlo. Vím že to umí spousta dalších lidí a spoléhám. Spoléhám na všechny lidi, kteří se nevyhýbají světelným sondám a posílají je bez nadsázky. Myšlenky, struktury, vlákna, proudy. Po podzimu Advent a nadcházející Vánoce.

Láska a trochu lidského tepla je to, co potřebujeme nejvíc. Rukama i srdcem se to spojí. Věřím.

A přeji vám krásné dny...

 

Místo, kde můžeš psát a diskutovat

Pro možnost vložit komentář musíte být přihlášena.
Jankkas
Jankkas 20. 6. 2020

Odpovědět
Maruš11
Maruš11 1. 4. 2020

Odpovědět
TerezaZlin
TerezaZlin 21. 1. 2017

Hezké...jako ostatní články od vás nabíjí to energií

Odpovědět
gustawka
gustawka 28. 11. 2016

Zajímavé

Odpovědět
Siraellen
Siraellen 28. 11. 2016

zajímavé

Odpovědět

ŽENY s.r.o. v číslech

3 887
testovaných produktů
97 394
registrovaných inspirativních žen
210 746
vložených hodnocení

Chci odebírat novinky na svůj email.