Když se rozhlédneme kolem sebe a chápeme svůj život v souvislostech, můžeme pociťovat vděčnost. Pokud na ni zaměříme svou pozornost. 

Aby byl život…

Stává se, že ve svém životě hledáme, co bychom do něj mohli přidat. Aby byl plnější, lepší, šťastnější, ideálnější, snovější. Aby víc odpovídal našim představám, nebo někdy spíš společenským klišé či dokonce předsudkům. Aby byl…
Soustředíme se na to, co nám chybí. Co nemáme, co bychom ještě chtěli, co ještě potřebujeme. Aby…

Co mám v rukou už teď

Proč to neotočit a nepodívat se na to,
co dobrého je součástí vašeho života už teď?
Co ve vás vyvolává pocit radosti a štěstí?
Co vás už teď baví?
Do čeho jste vášnivě zapálení?
Už teď. Ne až někdy. Ne až potom.
A proč se pak spíš nepokusit rozšířit a postupně dál rozšiřovat svůj prostor radosti, štěstí, vášně, lásky, pocitu naplnění, motivace, chuti…?
Je to opačná perspektiva. Místo neustálého živení touhy po něčem, co nám chybí, evidujeme to všechno úžasné a fascinující, co už máme. A co můžeme také poctivě živit a tím to zvětšit nebo rozšířit. V koučování se říká: Najdi, co funguje, a dělej toho víc. A dá se to aplikovat na všechny možné aspekty života.

Na co se zaměříte

Tím, jak se rozhodujeme, utváříme svůj život, určujeme, co je důležité a jaké jsou priority. A mezi taková rozhodnutí patří, na co přesně se ve svém životě zaměříme. Jestli na to, co nám chybí a za čím se budeme štvát. Nebo na to, co už máme, o co můžeme pečovat a co můžeme kultivovat. I když toho máme zatím jen zrnko, drobek nebo špetku.
Sama se třeba každé ráno, hned jak otevřu oči, dívám z okna na oblohu. A to je pro mě první, každodenní, zdroj krásy a radosti. Dokáže mi to zlepšit náladu. Je to, jako bych se budila v nějaké speciální galerii.

Dívat se jinak, i do temnoty

Zaměřit se na to, co už máme, rozhodně neznamená rezignovat na svá přání, sny a budoucí cíle. Ale je to možnost, jak se i na ně podívat pod trochu jiným úhlem pohledu.
Rozhodně to také neznamená vytěsnit z pozornosti všechno, co se nám nelíbí, není nám příjemné, co je zdrojem smutku nebo dokonce bolesti. Ale znamená to uvidět i tyto aspekty života v kontextu. Znamená to bojovat proti tunelovému vidění, při kterém se soustředíme jen na problém. A ztrácíme ze zřetele jak to, že konkrétní potíž rozhodně není celým naším životem, tak to, jaká má nebo by mohla mít řešení. A co pro její vyřešení třeba můžeme ihned udělat. Nebo jak jinak o ní můžeme ihned přemýšlet.
Navíc, když umíme prožívat vděčnost, víme, jaké jsou zářivé stránky našeho života a jsme s nimi v intimním kontaktu, možná nám to pomůže, abychom se lépe vyrovnali také se znepokojivou temnotou.