… věta, kterou jsme už asi slyšeli nebo někomu řekli. Má to být milosrdná omluvenka s příslibem, k něčemu, co se asi nepovedlo.
Ano, je to o očekáváních, která se nenaplnila. Ale je to i o něčem dalším, podstatnějším, o čase. A nejen tak obyčejném čase. Je to o tom vašem, který jste si pro někoho udělali nebo někoho, kdo vám ho poskytl, nabídl.
Když jsem tuto větu slyšela naposledy, tak jsem zrovna neměla tu nejlepší náladu, protože to, co mělo dopadnout, nějak nedopadlo. A tak jsem si představila, jak ta dotyčná osoba u mé smrtelné postele přemlouvá tu “s kosou”, aby mi ještě darovala ty tři hodiny, protože mi něco musí vynahradit. Morbidní, neromantická představa, ale … No nevím, zda se takto dá s dotyčnou smlouvat. Myslím, že nedá.
V průběhu života mnohdy přistupujeme k našemu času a někdy i času druhý, jako bychom ho měli hromadu. Jenže ta hromada, či hromádka nám byla dána při zrození, a jak vše plyne, je stále menší. Nevíme nic o tom, co bude za hodinu, či deset let. Kdy že a či vlastně to příště může být, zda-li vůbec?
Stále si připomínáme staromoderní pravdivé TADY A TEĎ. Ale upřímně – jen proklamujeme nebo se podle toho i řídíme? “Příště ti to vynahradím … příště, příště, příště.”
Příště, co je to příště?
Příště už je v jiném čase a já jsem již jiný člověk. Možná už příště svůj čas nenabídnu, možná nebude co nabízet a možná už nebudu chtít plýtvat časem na někoho, kdo jím plýtval nyní.
Nic nikomu příště nenahradíme, protože to již bylo. Můžeme pouze nabídnout, že od této chvíle budeme vždy plně koncentrováni na společný čas a na ty, s nimiž ho trávíme. Naplno, se vším co jsme slíbili – tady a teď, ať je to kdykoliv. (No, řekněme, že se o to pokusíme.)
Pokud to takto přijmeme, tak bez ohledu na to co bude, se na možné příště budeme těšit, protože si budeme dávat a ne nahrazovat. 
 
 
 

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account