Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

HaHaHanka
HaHaHanka
Vloženo 2. 7. 2017
Líbí se mi

Příběh - Cesta domů - 6. část

HaHaHanka
HaHaHanka
Vloženo 2. 7. 2017
Líbí se mi
Příběh - Cesta domů - 6. část

Příběh - Cesta domů - 6. část

 

1. část příběhu naleznete zde

 2. část příběhu naleznete zde

3. část příběhu naleznete zde

 4. část příběhu naleznete zde

 5. část příběhu naleznete zde

 

Vyšla jsem z Místnosti setkávání. Úplně jsem se dusila. „Pojď, ukážu ti, kde se pěstuje ovoce.“ řekla Květina. A tak jsem se pomalu dala směrem, kam Květina šla. Za poslední chalupou byla malá lavička. Tam si Květina sedla a kývnutím hlavy mi řekla, abych udělala totéž. Přisedla jsem. V celém těle jsem měla ještě vztek. A asi jsem se moc přátelsky nechovala, protože Květina s zeptala: „Proč se musíš neustále vztekat? Vždyť se vůbec nemusíš bránit. Já jsem ti chtěla pomoci. Chci ti ukázat, že život, který teď žiješ, ti vlastně moc nevyhovuje a popravdě, docela tě ničí. Ale opravdu nemusí. Na všechno se najde řešení. Já ti chci pomoci a taky chci pomoci ....“

Větu nedokončila. Nastala velká pauza a já se překvapeně podívala na Květinu. „Komu chceš ještě pomoci?“ ihned jsem se zeptala. „To se dozvíš. Uvidíš. Čím dřív se přestaneš vztekat a začneš se dívat okolo sebe, tím dříve vše zjištíš.“ řekla zase Květina. Další vyhýbavá odpověď. To jsem si mohla myslet. Nejdřív poučuje a když se jí člověk na něco zeptá, tak mu neodpoví. No to je super. „Všimla jsi si toho kamene, vedle kterého sedíš?“ promluvila Květina. Kámen? Otočila jsme se a uviděla kámen. Na kameni byla nějaká knížka. Vzala jsem ji do ruky a přečetla název -  CESTA. Pomalu jsem otevřela první stránku a zjistila jsem, že je popsaná drobným písmem. „Kdo to psal? A proč ji tu nechal?“ zeptala jsem se. „Napsal ji někdo, kdo to potřeboval. Teď už ji nepotřebuje. Tak ji tu nechal. Vem si ji a až se vrátíme z procházky, tak si ji přečti. Ale teď už pojď.“ Květina vstala a pomalu odcházela. Vzala jsem si knížku a šla za Květinou.

Zase mi ukazovala, kde je jaká rostlina, strom nebo zvíře. Teď jsem se ji snažila poslouchat a pochopit, proč to všechno říká. A tak jsem jen sledovala, co vlastně říká a hlas v mé hlavě pomalu utichal. Najednou jsem začala cítit velkou radost a vděčnost. To jsem cítila jen někdy. Teď se ten pocit začal rozpínat po celém těle.  Pak jsem už ani Květinu neposlouchala a jen jsem se dívala na vše, co bylo při cestě. Viděla jsem barevnost kytek. Viděla jsem, jak se pohupují v mírném vánku. Viděla jsem mravence, který neúnavně táhl velký kus listu. Viděla jsem, jak se stromy mírně pohupují ve větru a jak lístek spadl ze stromu. Najednou jsem začala opravdu vidět. Pomalu jsem si prohlížela vše okolo a do mého těla se nepozorovaně vkrádal pokoj.

Z mého rozjímání nad přírodou mě vytrhl hlas Květiny: „Tak jsme tady. Tady se pěstuje ovoce.“ A ukázala na řady stromů, které byly před námi. Pomalu jsem procházela mezi nimi a jen jsem se dívala. Najednou jsem nic jiného nepotřebovala. Jen jsem se dívala. Ani nevím, jak dlouho to trvalo, ale vše přerušila Květina. „Pojď, pomoz mi vzít nějaké ovoce. Doneseme to domů“. Bez přemýšlení jsem vzala jeden koš s ovocem, dala si ho na záda a vydala jsem se za Květinou. Koš byl docela těžký a dost tlačil do ramen. Ten krásný pocit, který jsem ještě před chvílí měla, byl najednou pryč. Čím dál víc jsem se soustředila na popruhy, které se nepříjemně zařezávaly do ramen. Vůbec jsem nedokázala vnímat nic jiného. Zpáteční cesta mi připadla nekonečná. Měla jsem pocit, že koš ani nedonesu. Byl snad těžší a těžší. Naštěstí jsem v dáli uviděla vesnici. Konečně. Ještě jsem zrychlila, abych to už měla za sebou. Když jsem kráčela po schodech, které vedly do Místnosti setkávání, tak jsem měla pocit, že je ani nevyjdu. Otevřela jsem dveře a co nejrychleji jsem šla ke stolu s jídlem. S velkým rachotem jsem spustila koš na zem a sama jsem se svezla na podlahu vedle koše. Celé tělo mě bolelo. „Bylo to hodně těžké?“ zeptala se Květina. No to snad vidí. Jen jsem kývla hlavou a nic jsem neříkala. „Tak to jsi měla říci. Mohla jsem nějaké ovoce oddělat. Někdo jiný by to vzal. Příště mi řekni. Na nic nejsi sama a nemusíš přepínat své síly. Já teď ještě musím něco udělat. Běž k sobě na pokoj a přečti si tu knížku.“ Než jsem stačila něco říci, tak se Květina otočila a zmizela ve dveřích.

Pomalu jsem se postavila a z koše jsem vyndala knížku. No uvidíme, co tam bude. Odešla jsem do svého pokoje, lehla si do postele a začala číst.

Nebyla to vlastně knížka, ale spíš diář nebo poznámkový blok. Někdo si psal nějaké poznámky. A tak jsem začala louskat drobné písmo.

 

pokračování příště

Místo, kde můžeš psát a diskutovat

Pro možnost vložit komentář musíte být přihlášena.
Jankkas
Jankkas 16. 6. 2020

Odpovědět
hudlenka
hudlenka 15. 4. 2020

Odpovědět
Maruš11
Maruš11 31. 3. 2020

super

Odpovědět
lemur
lemur 5. 7. 2017

Pěkné.

Odpovědět
HaHaHanka
HaHaHanka 6. 7. 2017

děkuji

Glady
Glady 4. 7. 2017

líbí se mi to

Odpovědět
HaHaHanka
HaHaHanka 4. 7. 2017

děkuji, moc to těší

ŽENY s.r.o. v číslech

3 887
testovaných produktů
102 481
registrovaných inspirativních žen
210 746
vložených hodnocení

Chci odebírat novinky na svůj email.