Tento web využívá cookies. Jeho používáním s tím vyjadřujete souhlas. Více informací

HaHaHanka
HaHaHanka
Vloženo 29. 6. 2017
Líbí se mi

Příběh - Cesta domů - 3. část

HaHaHanka
HaHaHanka
Vloženo 29. 6. 2017
Líbí se mi
Příběh - Cesta domů - 3. část

Příběh - Cesta domů - 3. část

 

1. část příběhu naleznete zde

 2. část příběhu naleznete zde

 

 

Asi deset metrů před námi jsem uviděla nějaké obydlí. Snažila jsem se rozpoznat, co to vlastně je. Jak jsem se přibližovala, viděla jsem docela velké prostranství, tedy spíš louku. Všude okolo byl les a na louce byly nějaké domečky. Mohlo jich být asi dvacet? Většinou byly docela malé. Uprostřed louky byla velká budova. Střechu měla, tak jako všechny domy, z nějaké trávy. Budova tvořila obdélník a na každé straně měla asi  pět oken. Tedy pět děr v podobě oken. Celá budova byla směsí dřeva, trávy, hlíny a kamenů. Musím říci, že jsem si připadala jako u nějakých domorodých indiánů. Okolo hlavní budovy byly všechny další, menší domečky.

Postupně jsem se přibližovala k osadě a viděla jsem úhledné zahrádky, které začaly lemovat cestu. U některých domečků byly lavice a na nich seděly děti. Všechny se usmívaly a mávaly mi. Než jsem se stačila pořádně podívat na všechno to, co mě obklopovalo, tak se na mě obrátila Květina. „Jsme doma,“ řekla, „asi budeš mít hlad. Bude nejlepší, když se půjdeme umýt a pak najíst. Souhlasíš?“ „To budu určitě ráda,“ odpověděla jsem a rychle se vydala za Květinou.

Přivedla mě k studánce, ze které tekl úzký pramínek vody. Natáhla jsem ruku k tryskající vodě a ucítila jsem, jak je příjemně chladná. Nechala jsem vodu, aby mi natekla do dlaní a pořádně si umyla ruce. Hned jsem se také napila. Cítila jsem, jak mi studená voda stéká až do žaludku. Byla moc dobrá. Nevzpomínám si, že by jsem tak dobrou vodu kdy pila. Květina se také umyla. Pak mne pobídla, abych šla do té největší budovy. Šla jsem po úhledně upravené cestičce, až jsem došla k budově. Byla vyvýšená a musela jsem vystoupat po třech schodech nahoru. Schody byly lemovány zábradlím. Byla jsem docela ráda, že se můžu zábradlí přidržet a pomoci si tak ve výstupu. Docela mě bolelo celé tělo. Květina šla přede mnou a otevřela dveře. Když jsem vkročila do místnosti, viděla jsem, že je plná dřevěných stolů. U některých seděly děti, ale většina byla prázdná. V nejvzdálenějším koutě byl stůl, kde jsem uviděla jídlo. Zrychlila jsem. Květina mi podala talíř. Sama si taky vzala na postupně si na něj dala různou zeleninu a ovoce. Uprostřed stolu byla velká mísa, ve které byla nějaká zvláštní tekutá hmota. Okolo pak další menší misky. V každé bylo něco jiného a vůbec jsem neměla tušení, co to je. Vedle, na velké ošatce jsem viděla zvláštní kulaté bochánky. Od každého jsem si nabrala, až jsem měla talíř téměř plný. Sedla jsem si ke stolu a hned jsem se pustila do jídla. Během několika minut jsem zhltala všechno, co jsme měla na talířku. Nakonec jsem vše zapila. Uvědomila jsem si, že jsem se pořádně přecpala. „Tak co,“ zeptala se Květina, „chutnalo?“ Jestli mi chutnalo? Asi jo. Přemýšlela jsem, ale nahlas jsem řekla: „Chutnalo, bylo to moc dobré. Děkuji.“

Opřela jsem se o židli a konečně jsem se podívala po celé místnosti. Nějak v tom hladu jsem zapomněla se podívat okolo. Většina dětí už dojedla a byla pryč. Jen za jedním stolem seděl chlapeček s holčičkou. Mohlo jim být asi okolo deseti let. Pomalu jedli své jídlo.  Prohlížela jsem si stěny, na kterých byly obrázky dětí. Některé byly opravdu moc pěkné. Šlo o obrázky zvířat, stromů a květin. Všechny byly zavěšeny na nějakých háčcích. Podívala jsem se na Květinu a zjistila jsem, že jídlo, které si nabrala zároveň se mnou, nemá ještě snědené. Ba co víc, není ani v polovině. Teď jsem měla konečně čas, si ji prohlédnout. Byla to malá holčička, mohla mít asi deset let. Byla oblečená v letních květovaných šatech. Delší vlasy měla sepnuté do culíku. Jen některé pramínky jí volně poletovaly okolo obličeje. Všimla jsem si, že když si nabrala nějaké sousto do úst, docela dlouho ho žvýkala. No to už chápu, proč jí to tak dlouho trvá. Květina nic neříkala, jen si vychutnávala své jídlo. Když jsem se opět podívala na holčičku a chlapečka, kteří seděli u vedlejšího stolu, tak jsem si taky všimla, že jí velice pomalu. To je asi nějaký zdejší zvyk. Připadlo mi to místo nějaké divné. Zatím jsem neviděla jediného dospělého. „Můžeš mi říci, kde jsou rodiče? A co tady vlastně děláte? To je nějaký tábor? A kde to je to vaše DOMA?“ ptala jsem se žvýkající Květny. „Všechno se dozvíš. Teď je čas si odpočinout. Až si odpočineš, o všem ti povím.“ odpověděla a dál se věnovala svému jídlu.

 

pokračování zde

Místo, kde můžeš psát a diskutovat

Pro možnost vložit komentář musíte být přihlášena.
Jankkas
Jankkas 16. 6. 2020

Odpovědět
Maruš11
Maruš11 31. 3. 2020

Odpovědět
HaHaHanka
HaHaHanka 1. 7. 2017

Odpovědět
hudlenka
hudlenka 30. 6. 2017

téééda, to se nám to rozjelo.... tak jdeme spát, abychom se brzy dozvěděli, jak to dopadlo

Odpovědět

ŽENY s.r.o. v číslech

3 887
testovaných produktů
102 615
registrovaných inspirativních žen
210 746
vložených hodnocení

Chci odebírat novinky na svůj email.